20 Cdo 2640/98
Datum rozhodnutí: 07.12.2000
Dotčené předpisy: § 1 odst. 1 odst. § 1 1 předpisu č. 111/1950Sb.




20 Cdo 2640/98

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobců A) J. S. a B) M. S., proti žalovanému J. Ř., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 356/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. července 1998, č. j. 11 Co 202/98-73, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 10. prosince 1996, č.j. 17 C 356/95-22, žalovaného zavázal k vyklizení a odevzdání ve výroku specifikovaného bytu ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozsudku s odůvodněním, že rozhodnutí o přidělení bytu žalovanému (č. l. 6) je podle § 39 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák.") pro rozpor s ustanovením § 85 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále též jen stavební zákon"), absolutně neplatné.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. září 1997, č. j. 11 Co 235/97-44, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení poté, co dospěl k závěru (kromě jiného), že předmětný byt byl žalovanému ...řádně přidělen k nebytovým účelům (jako ateliér), když rozhodnutí ObNV pro P. zároveň vyjadřuje jeho souhlas podle ustanovení § 57 odst. 2 zákona 41/1964 Sb., o hospodaření s byty (ve znění účinném do 23. listopadu 1990, dále též jen zákon o hospodaření s byty"), s užíváním bytu k účelům jiným než k bydlení."

Obvodní soud, vázán právním názorem odvolacího soudu, po doplnění dokazování též dohodou o užívání bytu jako ateliéru rozsudkem ze dne 15. prosince 1997, č.j. 17 C 356/95-56, žalobu zamítl a žalobce zavázal k náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobců městský soud rozsudkem ze dne 29. července 1998, č. j. 11 Co 202/98-73, rozsudek obvodního soudu potvrdil s odůvodněním, že souhlas ObNV s užíváním bytu k účelům jiným než k bydlení, směřující pouze k dočasnému odnětí bytu jeho původnímu účelu", nezpůsobuje změnu charakteru bytu, že pro jeho udělení tudíž není nutná rekolaudace, a že tedy důvod k vyklizení žalovaného - jestliže národní výbor nedal souhlas k výpovědi z nájmu - zde není.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci, zastoupeni advokátkou, včasným dovoláním, jímž namítají nesprávné právní posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu /dále jen o. s. ř."/), jestliže odvolací soud rozhodnutí ObNV - byť jím byl byt přidělen ke zřízení ateliéru - stejně jako dohodu o užívání bytu neposoudil jako neplatné podle § 39 obč. zák. pro rozpor s ustanovením § 85 stavebného zákona. Dovolatelé polemizují též se závěrem odvolacího soudu, že o změnu v užívání (stavby) nemůže požádat nájemce bytu, nýbrž pouze vlastník domu.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., není však důvodné.

Dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) včetně jeho obsahového vymezení; z úřední povinnosti přihlíží pouze k vadám vyjmenovaným v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. (vadám, jež řízení činí zmatečným), a - je-li dovolání přípustné - k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedené vady dovoláním namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, úkolem dovolacího soudu bylo tedy posoudit, zda je dán žalobci uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.

Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V souzené věci je předmětem dovolacího přezkumu posouzení otázky, zda žalovaný předmětný byt užívá na základě platného právního důvodu (titulu).

Předně, jestliže dovolatelé kromě neplatnosti dohody o užívání předmětného bytu (č. l. 48) namítají také neplatnost rozhodnutí o jeho přidělení (č. l. 6), nutno zdůraznit, že (kromě toho, že poukaz na ustanovení § 39 obč. zák. je nepřípadný, jelikož tímto ustanovením je upravena neplatnost právních úkonů, tj. projevů vůle účastníků občanskoprávních, tedy soukromoprávních vztahů, zatímco rozhodnutí o přidělení bytu není právním úkonem, nýbrž aktem aplikace - správního, tedy veřejného - práva) obecné soudy nejsou - mimo rámec správního soudnictví, o jehož výkon v dané věci nejde - oprávněny přezkoumávat věcnou správnost ani zákonnost správních aktů, u nichž zásadně platí presumce jejich správnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 11. 1997, 2 Cdon 1393/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2, ročník 1999 pod poř. č. 9, jakož i rozsudek téhož soudu ze 17. 12. 1998, 3 Cdon 1091/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1999 pod poř. č. 49).

Se zřetelem k výše uvedenému tedy bude předmětem dovolacího přezkumu posouzení otázky, zda žalovaný má platný (občansko)právní důvod, užívá-li byt jako ateliér, tedy k účelu jinému než k bydlení, aniž zde je rozhodnutí stavebního úřadu o změně v užívání stavby.

Jelikož občanský zákoník pojem místností nesloužících k bydlení nedefinuje, nýbrž pouze příkladmo uvádí, že jde o garáže, ateliéry, skladiště apod., je třeba vycházet z definice ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 111/1950 Sb., o hospodaření s některými místnostmi, ve znění vládního nařízení č. 52/1955 Sb., o přesunu působnosti ve věcech hospodaření s některými místnostmi, a dále § 2 odst. 1 vládního nařízení č. 172/1950 Sb., jímž se výše uvedený zákon provádí (tedy předpisů zrušených teprve dnem 1. května 1990 ustanovením § 16 zákona č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a tudíž v době vydání rozhodnutí o přidělení místností a uzavření dohody o jejich užívání platných).

Podle těchto ustanovení byly místnostmi nesloužícími k bydlení místnosti, určené k účelům jiným než obytným nebo zemědělským (např. kanceláře, dílny, skladiště, obchodní místnosti, garáže a ateliéry) anebo místnosti, jichž se k těmto jiným účelům užívalo. V prvém případě se jednalo o místnosti, které byly - bez zřetele na způsob jejich faktického užívání - k nebytovým účelům právně (tedy kolaudačním rozhodnutím podle § 76-84 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního řádu, anebo rozhodnutím o změně v užívání stavby podle § 85 téhož předpisu) určeny. V druhém případě pak šlo o místnosti, jichž se - bez ohledu na jejich právní určení - k nebytovým účelům skutečně užívalo. Z uvedeného vyplývá, že v onom posléze uvedeném případě šlo právě o byty, avšak fakticky užívané k účelům jiným než k bydlení.

O takový případ jde v souzené věci, v níž byl předmětný soubor místností, byť dosud podle kolaudačního rozhodnutí určený k bydlení, přidělen (výslovně s pokazem na ustanovení § 196 odst. 1 obč. zák., nikoli tedy § 154 odst. 1 téhož předpisu) výlučně ke zřízení ateliéru", tedy k užívání k účelu jinému než k bydlení (dokonce s výslovným zákazem bydlení).

Je-li nutno pojem místnost nesloužící k bydlení" užitý ustanovením § 196 obč. zák. nutno vykládat podle výše uvedených předpisů, tedy jako místnosti určené k účelům jiným než bytovým, ale také jako místnosti k těmto účelům sice právně neurčené, avšak fakticky užívané, pak z tohoto ustanovení (zrušeného také teprve dnem účinnosti zákona č. 116/1990 Sb.) vyplývá, že k užívání k nebytovým účelům mohly být - a byly - přidělovány také místnosti právně určené k bydlení, tedy byty. Za tohoto stavu ovšem nemůže obstát dovolací argument o neplatnosti dohody o užívání místností pro její rozpor s ustanovením § 85 stavebního zákona, jelikož uzavření této dohody bylo uskutečněním práva žalovaného vyplývajícího mu podle § 196 odst. 1 obč. zák. z rozhodnutí o přidělení bytu (právě) ke zřízení ateliéru. Umožňovala-li tehdejší zákonná úprava, aby k nebytovým účelům byly přidělovány i místnosti právně určené k bydlení, nemůže na závěru o nedůvodnosti dovolání nic změnit ani skutečnost, že žalovaný byt užívá jako ateliér bez rozhodnutí stavebního úřadu o změně v užívání stavby, ani okolnost, že žalovaný byl upozorněn" (nehledě na to, že takovýto institut platný správní řád ani jiné předpisy správního práva procesního neznají) ...na § 85 zák. č. 50/76 Sb."

Vzhledem k tomuto závěru považuje Nejvyšší soud za nadbytečné zabývat se námitkou dovolatelů, jestliže ti nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že o změnu v užívání (stavby) nemůže požádat nájemce bytu, nýbrž pouze vlastník domu.

Jelikož se žalobcům prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozsudku zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) - dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 1, věta první a odst. 5 o. s. ř.).

Žalobci s dovoláním procesně úspěšní nebyli, ve smyslu ustanovení § 243d odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. mají tedy povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení; protože však u žalovaného žádné prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) zjištěny nebyly, platí, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků.



Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 7. prosince 2000

JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Romana Říčková