20 Cdo 2637/2007
Datum rozhodnutí: 29.06.2009
Dotčené předpisy:




20 Cdo 2637/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Ing. N. P., zastoupeného advokátem, proti povinné MUDr. R. P., zastoupené advokátkou, srážkami ze mzdy povinné pro výživné, o návrhu povinné na zastavení výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu Praha východ pod sp. zn. E 382/2003, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze z 31.5.2006, č.j. 30 Co 225/2006-128, takto:



I. Dovolání se odmítá.

II. Oprávněný je povinen zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.300,- Kč k rukám advokátky.



O d ů v o d n ě n í

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 30.1.2006, č.j. E 382/2003-99, jímž okresní soud výkon rozhodnutí (nařízený usnesením z 1.4.2003, č.j. E 382/2003-7 ve znění usnesení ze 16.6. téhož roku, č.j. E 382/2003-72) podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. b) o.s.ř. zastavil. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že podkladové rozhodnutí (usnesení o předběžném opatření ze 6.2.2003, č.j. 3 C 296/2002-166, jímž byla povinná zavázána platit oprávněnému výživné nerozvedeného manžela) bylo po nařízení výkonu usnesením odvolacího soudu ze 16.6.2003, č.j. 30 Co 262/2003-234, pravomocným 30.6.2003 (který rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh oprávněného na vydání předběžného opatření zamítl) zrušeno. Výrok, jímž okresní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pak krajský soud změnil tak, že o těchto nákladech rozhodl podle § 271 o.s.ř.

V dovolání aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti oprávněný namítá, že krajský soud vycházel z nesprávného posouzení skutkového stavu a zcela opominul skutečnost, že oprávněný měl právní titul formou vykonatelného předběžného opatření a že je tudíž zcela nesporné, že odpůrkyně byla povinna uhradit jak výživné ve výši 18.000,- Kč, tak náklady řízení ve výši 12.300,- Kč a 5.700,- Kč . Podle jeho názoru je tak dán dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. Pokud jde o usnesení odvolacího soudu v nalézacím řízení (č.j. 30 Co 262/2003-234 ze 16.6.2003), jímž měl být exekuční titul zrušen, to mu nebylo doručeno.

Povinná navrhla odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. lze dovolání podat jen z těchto důvodů:

řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Oprávněný (jenž navíc jednak zaměňuje přípustnost dovolání s jeho důvodností, a jednak nesprávně odkazuje na ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., zatímco v souzené věci by přicházela přípustnost jedině podle § 238a odst. 1 písm. d/) však žádný z taxativně (v ustanovení § 241a odst. 2, 3 o.s.ř.) vymezených důvodů neuplatňuje, jelikož jeho námitka, že odvolací soud vycházel z nesprávného posouzení skutkového stavu pod žádný z uvedených relevantních dovolacích důvodů podřaditelná není. Při přezkumu napadeného rozhodnutí tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Již tedy proto, že oprávněný žádný relevantní dovolací důvod neuplatnil (zbytek dovolání je popisem rozhodnutí soudů obou stupňů v nalézacím i vykonávacím řízení), nemůže být dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (přípustnost podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ ani b/ o.s.ř. není dána zcela zjevně, jelikož nejde o usnesení měnící ani takové, jemuž by předcházelo kasační rozhodnutí). Dovolatelova námitka, že mu nebylo doručeno měnící rozhodnutí odvolacího nalézacího soudu nemá oporu ve spise sp. zn. 3 C 296/2002, jelikož o opaku svědčí doručenka u č.l. 242, z níž plyne, že usnesení ze 16.6.2003, č.j. 30 Co 262/2003-234, oprávněný dne 30.6.2003 převzal do vlastních rukou, což stvrdil vlastnoručním podpisem.

Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Jako nepřípustné muselo být dovolání odmítnuto také v části směřující proti měnícímu výroku o náhradě nákladů řízení, jelikož nejde o žádný z taxativně vyjmenovaných případů přípustnosti uvedených v ustanoveních § 238, 238a ani § 239 o.s.ř.; přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., jelikož v této části není napadené usnesení rozhodnutím ve věci samé ( k pojmu věc sama srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998 pod č. 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997 pod č. 88).

Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo povinné podle ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 1000,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 12 odst. 1 písm. b/, § 14 odst. 1, § 15 a § 16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), sníženou o 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky, a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. června 2009

JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.

předseda senátu