20 Cdo 2634/2004
Datum rozhodnutí: 18.08.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 88 odst. 1 písm. c) předpisu č. 200/1990Sb., § 70 odst. 1 písm. c) předpisu č. 337/1992Sb.




20 Cdo 2634/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného města Š., zastoupeného advokátkou, proti povinnému N. T. T., zastoupenému opatrovnicí I. V., zaměstnankyní Okresního soudu v Šumperku, pro 200,- Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. E 1647/2003, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2003, č.j. 56 Co 507/2003-14, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 23. 4. 2003, č.j. E 1647/2003-4, kterým okresní soud zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (bloku na pokutu oprávněného ze dne 5. 5. 1997, č.j. A 00058207). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že v souzené věci již uplynula pětiletá lhůta k vymožení pokuty za přestupek. Přisvědčil také názoru, že je-li předmětem výkonu rozhodnutí pokuta za přestupek podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 200/1990 Sb. ), řídí se vymáhání těchto plateb ustanovením § 88 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., který je předpisem speciálním k zákonu č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen zákon č. 337/1992 Sb. ).

V podaném dovolání, jehož přípustnost dovozuje o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 238a odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ), namítá oprávněný nesprávné právní posouzení věci. Podle jeho názoru se na rozhodnutí o uložení pokuty za přestupek nepoužije § 88 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb.., ale § 70 zákona č. 337/1992 Sb., neboť posledně uvedený zákon byl vydán až o dva roky později než zákon o přestupcích, a má tedy přednost.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout jen pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

O takový případ se v projednávané věci nejedná. Otázkou lhůty k výkonu rozhodnutí, jímž orgán obce uložil povinnému zaplatit pokutu podle zákona o přestupcích, se Nejvyšší soud již mnohokrát zabýval a ve svých rozhodnutích dospěl k závěru, že rozhodnutí orgánu obce o uložení pokuty lze vykonat jen v době pěti let po uplynutí lhůty určené k zaplacení pokuty podle § 88 odst. 1 přest. z. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud například v usnesení ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2208/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2005 pod č. 1, v usnesení ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2205/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 61/2004, či v usnesení ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 20 Cdo 453/2003.

Odvolací soud tedy v dané věci uplatnil právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné.

Lze tedy uzavřít, že dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu; Nejvyšší soud je proto bez jednání (§ 243a odst. l věta první o.s.ř.) podle § 243a odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.; povinnému, jenž by měl právo na jejich náhradu, v dovolacím řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.



Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. srpna 2005

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.

předseda senátu