20 Cdo 2613/2007
Datum rozhodnutí: 30.06.2009
Dotčené předpisy:




20 Cdo 2613/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněného JUDr. J. B., proti povinné A., k. s., zastoupené advokátkou, pro 14 202,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 49 Nc 2074/2005, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2007, č. j. 16 Co 510/2006-54, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

V záhlaví uvedeným rozhodnutím Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 5. 2006, č. j. 94 Nc 2074/2005-34 (jímž obvodní soud zastavil exekuci a oprávněného zavázal ve smyslu § 87 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, /dále jen zákon č. 120/2001 Sb. / k úhradě nákladů exekuce soudnímu exekutorovi ve výši 5 896,50 Kč), s tím, že se zastavuje exekuce nařízená usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10, č. j. 49 Nc 2074/2005-6, ze dne 8. 6. 2005 (ve výroku soudu prvního stupně chybně uvedeno č. j. 49 Nc 2074/2005-5 a datum 8. 6. 2004), ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze, č. j. 22 Co 551/2005-25, ze dne 30. 12. 2005 (výrok I.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pohledávka oprávněného je obchodněprávní povahy a je ve smyslu § 408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 513/1991 Sb. ), promlčena, čímž je dán důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. Běh nalézacího řízení ani řízení o výkon rozhodnutí neměl na běh promlčecí doby žádný vliv, neboť dojde-li k pravomocnému zastavení výkonu rozhodnutí případně k zamítnutí návrhu na výkon rozhodnutí, pak k době, po kterou tato řízení probíhala, soud přihlédnout (a promlčecí dobu prodloužit) nemůže. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem o náhradě nákladů exekutora a doplnil výrok o náhradě nákladů ve vztahu mezi účastníky, o nichž soud prvního stupně nerozhodl.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a ohlašuje dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vyjádřil nesouhlas se závěrem soudu, že po dobu řízení o výkon rozhodnutí na základě téhož exekučního titulu dojde ke stavení promlčecí doby pouze za předpokladu, že oprávněný subjekt řádně pokračuje v zahájeném řízení. Rovněž uvedl, že v dané věci vedl výkon rozhodnutí řádně, neboť jak jinak by se měl domáhat svého nároku než podáním návrhu na výkon rozhodnutí a čekat, zda soud bude výkon realizovat, a v případě neúspěchu vést výkon rozhodnutí jiným způsobem. Délka řízení o výkon rozhodnutí nemůže jít k jeho tíži s tím, že výkon nebyl veden řádně. Dovolatel dále namítá, že z napadeného usnesení není zřejmé, kdo má hradit náklady exekutora, neboť rozhodnutí o nákladech exekutora nebylo ani zrušeno ani potvrzeno. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení i jemu předcházející usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3, § 238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 o. s. ř.), spočívající v řešení otázky (jejíž posouzení má význam nejen v předmětné věci, ale pro soudní praxi obecně), zda obecná objektivní promlčecí doba (§ 408 zákona č. 513/1991 Sb.) k vymožení práva vyplývajícího z obchodního závazkového vztahu a přiznaného pravomocným rozhodnutím soudu se po dobu dřívějšího řízení o výkon rozhodnutí staví či nikoli.

Dovolání není důvodné.

Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud je-li dovolání přípustné povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že dřívější řízení o výkon rozhodnutí, jež nevedlo k vynucení uložené povinnosti, obecnou objektivní desetiletou promlčecí dobu podle § 408 zákona č. 513/1991 Sb. nestaví.

Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen práva hmotného, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 388 zákona č. 513/1991 Sb. promlčením právo na plnění povinnosti druhé strany nezaniká, nemůže však být přiznáno nebo uznáno soudem, jestliže povinná osoba namítne promlčení po uplynutí promlčecí doby.

Podle § 408 zákona č. 513/1991 Sb. platí, že bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty (odstavec 1). Bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat, jestliže řízení o jeho výkonu bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno (odstavec 2).

V projednávané věci odvolací soud vycházel ze zjištění, že promlčecí doba vymáhané pohledávky z vykonatelného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 15. 11. 1993, č. j. 8 Cm 610/93-8, začala běžet ve smyslu § 408 zákona č. 513/1991 Sb. dnem následujícím po její splatnosti, tj. 9. 7. 1991. Návrh na nařízení exekuce byl doručen obvodnímu soudu dne 24. 5. 2005 a exekuce byla nařízena usnesením ze dne 8. 6. 2005, č. j. 49 Nc 2074/2005-6. K vymožení téže povinnosti byla dříve vedena u Obvodního soudu pro Prahu 10 dvě neúspěšná řízení o výkon rozhodnutí. Nejprve šlo o výkon rozhodnutí odepsáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, vedený pod sp. zn. E 1029/94. Ten však nebylo možno provést, neboť oprávněným označený účet nepatřil povinné. Následoval návrh na výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí, vedený pod sp. zn. E 2968/97, který byl odvolacím soudem zamítnut z důvodu dodatečně zjištěných nesrovnalostí v označení exekučního titulu, pro něž nebylo možno ověřit jeho vykonatelnost (tato nesrovnalost byla posléze odstraněna vydáním opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2002, č. j. 8 Cm 610/93-15).

Dovolací soud již dříve uvedl, že právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, publikovaný pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Rovněž otázka délky promlčecí doby práv pravomocně přiznaných v nalézacím řízení již byla řešena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, publikované pod číslem 13/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 26. 5. 2004 pod sp. zn. 20 Cdo 1290/2003, usnesení ze dne 17. 5. 2005 pod sp. zn. 20 Cdo 2911/2004, usnesení ze dne 22. 6. 2005 pod sp. zn. 20 Cdo 316/2005, usnesení ze dne 18. 10. 2006 pod sp. zn. 20 Cdo 1104/2006, usnesení ze dne 25. 8. 2008 pod sp. zn. 20 Cdo 5406/2007). Podle ustálené soudní praxe musí být řízení o výkon rozhodnutí přiznávajícího určité právo zahájeno v desetileté lhůtě, počítané ode dne, kdy lhůta počala běžet poprvé (tj. u práva na plnění závazku podle § 392 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb. ode dne, kdy měl být závazek splněn /ode dne splatnosti pohledávky/), a v určitých případech v desetileté lhůtě prodloužené o další tři měsíce od vykonatelnosti rozhodnutí (srov. § 408 odst. 1, 2 zákona č. 513/1991 Sb.).

Ustanovení § 402 zákona č. 513/1991 Sb. upravuje vliv zahájení soudního řízení (nalézacího) na stavení promlčecí doby tak, že promlčecí doba se zahájením soudního řízení (žalobou na plnění či žalobou na určení) staví. Podle ustálené soudní praxe se za úkon považovaný za zahájení soudního řízení pokládá žaloba (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), nikoliv návrh na výkon rozhodnutí (exekuci). Vliv zastavení soudního řízení na běh promlčecí doby upravuje § 405 zákona č. 513/1991 Sb., podle něhož se výslovně nevyžaduje, aby věřitel v řízení řádně pokračoval, tuto podmínku z něj lze však vyvodit. Pokud by totiž věřitel v řízení řádně nepokračoval, mělo by to za následek zastavení řízení soudem (tedy situaci, že nebude rozhodnuto ve věci samé ) a v takovém případě pak platí, že promlčecí doba nepřestala běžet, případně může být o jeden rok prodlužena, jestliže v době skončení řízení již uplynula nebo do jejího uplynutí zbýval méně než rok (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 10., podstatně rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 1134).

Jediné ustanovení, v němž obchodní zákoník upravuje promlčení ve vztahu k výkonu rozhodnutí (a kde používá pojmu právo pravomocně přiznané v soudním nebo rozhodčím řízení ), je kogentní ustanovení § 408 zákona č. 513/1991 Sb. Podle něj promlčecí doba skončí bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona (tedy i bez ohledu na případy, kdy by jinak došlo k prodloužení promlčecí doby ze zákona) nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet, případně prodloužené o další tři měsíce.

Se zřetelem ke komplexní povaze úpravy promlčení v obchodních závazkových vztazích (jež vylučuje subsidiární užití předpisů práva občanského) lze shrnout, že obchodní zákoník s návrhem na zahájení výkonu rozhodnutí (exekuci) účinky stavení běhu promlčecí doby práva již pravomocně přiznaného nespojuje.

Aplikace § 402 až 407 zákona č. 513/1991 Sb., uvedených v oddílu 4 s názvem Stavení a přetržení promlčecí doby, je v projednávané věci (týkající se promlčecí doby práva pravomocně přiznaného v soudním řízení) výslovně vyloučena § 408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., jenž stanoví konec obecné promlčecí doby bez ohledu na jiná ustanovení obchodního zákoníku.

Odvolací soud tedy správně uzavřel, že dříve vedená řízení o výkon rozhodnutí (exekuce) nemohou obecnou desetiletou promlčecí dobu dle § 408 zákona č. 513/1991 Sb. prodloužit; ani předchozí neúspěšné uplatnění nároku oprávněného v projednávané věci tedy nebylo způsobilé zastavit běh promlčecí doby a jeho nárok je ke dni 9. 7. 2001 promlčen. Závěr odvolacího soudu, že návrh na exekuci byl podán po uplynutí promlčecí doby a exekuci je třeba podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. zastavit, je proto správný.

Rovněž námitka dovolatele, že z napadeného usnesení není zřejmé, jak bylo rozhodnuto o nákladech exekutora, není důvodná. Odvolací soud svým rozhodnutím (po provedení opravy písařských chyb) usnesení soudu prvního stupně potvrdil, z čehož je patrno, že usnesení potvrdil včetně výroku ukládajícího oprávněnému zaplatit náklady exekuce ve výši 5 896,50 Kč soudnímu exekutorovi.

Jelikož se správnost právního posouzení věci dovoláním uplatněnými argumenty zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, větu první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.; oprávněný na jejich náhradu právo nemá a povinné (ani soudnímu exekutorovi) náklady v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly.



Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. června 2009



JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.

předsedkyně senátu