20 Cdo 2601/2009
Datum rozhodnutí: 31.05.2011
Dotčené předpisy: § 256 o. s. ř.




20 Cdo 2601/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné CREDIT Financial s.r.o. , se sídlem v Olomouci, Sokolská 536/22, identifikační číslo osoby 26808072, proti povinnému D. N. , zastoupenému Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 2, pro částku 4.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 26 Nc 6881/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze 17. 2. 2009, č. j. 9 Co 372/2008-75, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze 17. 2. 2009, č. j. 9 Co 372/2008-75, a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze 7. 3. 2008, č. j. 26 Nc 6881/2007-44, se ruší a věc se okresnímu soudu vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 7. 3. 2008, č. j. 26 Nc 6881/2007-44, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce odůvodněný argumentem, že exekuce vůbec neměla být pro nedostatek aktivní legitimace oprávněné nařízena. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně (jenž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 3. 3. 1998, sp. zn. 1 Odon 112/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28/99 a rozsudek téhož soudu z 27. 2. 2002, sp. zn. 29 Odo 329/2001), že neúčinnost postupní smlouvy, kterou měla oprávněná nabýt vlastnictví k vymáhané pohledávce od původní věřitelky Bystřicko, a.s., jíž svědčil vykonávaný notářský zápis, nemůže namítat povinný jako dlužník, nýbrž jen postupitel (původní věřitelka) či postupník (oprávněná).

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že otázku aktivní legitimace oprávněné vyřešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem) povinný namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu, že oprávnění namítat neúčinnost smlouvy o postoupení pohledávky dlužníku (povinnému) skutečně nepřísluší. Podle jeho názoru bylo-li v článku IV. postupní smlouvy (kromě toho, že přechod vlastnictví k pohledávkám je vázán na uhrazení sjednané úplaty) sjednáno, že v případě nezaplacení úplaty řádně a včas pozbývá smlouva platnosti a účinnosti od samého počátku, pak protože úplata byla zaplacena 3. 7. 2007, tedy dva dny po splatnosti jednak pohledávka na oprávněnou nepřešla a jednak postupní smlouva zanikla a oprávněné tedy nesvědčí aktivní věcná legitimace a proto zde je důvod pro zastavení exekuce. Závěry obsažené v judikátech, na něž odkazují soudy obou stupňů, podle názoru povinného v souzené věci aplikovat nelze, jelikož zde je posuzována právní otázka jiná než otázka dovolenosti námitky.... neúčinnosti postupní smlouvy.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání, přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d), odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., je důvodné.

Jelikož vady podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., které by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud je-li dovolání přípustné povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace oprávněné.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). I když dovolatelovu názoru, že v souzené věci je řešena otázka jiná než ta, která byla vyřešena ve shora uvedených judikátech (v nichž se však Nejvyšší soud oprávněností dlužníka k námitce neplatnosti postupní smlouvy nezabýval tak komplexně, jako v rozsudku níže citovaném, a to zejména z pohledu nutnosti notifikace postoupení), přisvědčit nelze, nic to nemění na závěru o nesprávnosti právního posouzení věcí odvolacím soudem. V rozsudku z 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61/2010, Nejvyšší soud formuloval závěr, že oznámil-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, pak dlužník nemá (s výjimkou případů uvedených v § 525 občanského zákoníku, eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu /zhoršení/ jeho právního postavení) vůči postupníku ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky; v odůvodnění (viz předposlední odstavec na s. 394/636) rozhodnutí zdůraznil, že ke změně v osobě věřitele může dojít jen na základě platné smlouvy o postoupení pohledávky, kdy nový věřitel (postupník) nabývá nejen postupovanou pohledávku, ale spolu s ní též aktivní věcnou legitimaci k jejímu uplatnění a úplnému výkonu.

V usnesení z 27. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo 969/2006, Nejvyšší soud vyslovil závěr, že ustanovení § 256 o. s. ř. upravuje pouze formální stránku průkazu přechodu (převodu) práva z exekučního titulu, tj. stanoví, čím lze tvrzenou skutečnost doložit, že však soud není zbaven povinnosti zabývat se tím, zda oprávněnému skutečně věcná legitimace svědčí.

V souzené věci oprávněná (postupník) v návrhu na nařízení exekuce ani netvrdila (a tím méně prokázala), že postupitel dlužníku (povinnému) postoupení pohledávky oznámil, a tato skutečnost neplyne ani z obsahu spisu. Za tohoto stavu ovšem povinnému zůstává zachována obrana založená na námitce (v souzené věci) neúčinnosti postupní smlouvy, jež může být v exekučním řízení realizována (i) návrhem na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Odvolací soud se však v důsledku jiného právního názoru na oprávněnost dlužníka k námitce neúčinnosti postupní smlouvy touto námitkou věcně zejména (také) z pohledu, zda vedle sebe mohou obstát jednotlivá ujednání obsažená v bodě IV. postupní smlouvy nezabýval.

Z uvedeného plyne, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné; protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle § 234b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil, a poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).

O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI exekučního řádu.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. května 2011

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu