20 Cdo 2587/98
Datum rozhodnutí: 31.07.2000
Dotčené předpisy:




20 Cdo 2587/98

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v právní věci žalobkyně T. j. F. B., proti žalovanému Ch. P., o vyklizení nebytových prostor, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 55/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9.6.1998, č.j. 20 Co 434/97- 77, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Na náhradě nákladů dovolacího řízení je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému

1.075,- Kč, do tří dnů od právní moci usnesení, k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :



Soud prvního stupně zamítl žalobu na vyklizení označených nebytových prostor, když dospěl k závěru, že nájemní smlouva, uzavřená účastníky, je platná, neboť splňuje veškeré náležitosti předepsané zákonem č. 116/1990 Sb., včetně předchozího souhlasu podle § 3 odst. 2 tohoto předpisu.

Odvolací soud, poté co připustil změnu žaloby ve smyslu upřesnění předmětných nebytových prostor, rozsudek soudu prvního stupně změnil" tak, že žalobu (rovněž) zamítl. Ohledně platnosti nájemní smlouvy se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, a své rozhodnutí založil navíc na závěru, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován, jelikož nebytové prostory neužívá.

Proti rozsudku odvolacího soudu, vycházejíc z toho, že je podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné, podala žalobkyně (zastoupena advokátem) včasné dovolání, které odůvodnila zevrubně rozvedenými námitkami, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadami uvedenými v ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o.s.ř".

Žalovaný ve vyjádření k dovolání především vyslovil (a odůvodnil) názor, že dovolání není přípustné.

Dovolání vskutku přípustné není.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují § 237, § 238 a § 239 o.s.ř.

Vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o.s.ř., jejichž existence zakládá přípustnost dovolání, nebyly dovolatelkou v dovolání tvrzeny a z obsahu spisu se nepodávají; přípustnost dovolání proto odtud dovodit nelze.

Ačkoli odvolací soud ve výroku uvedl, že se rozsudek okresního soudu mění", nevyplývá (oproti očekávání žalobkyně) přípustnost dovolání ani z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Pro určení, že rozsudek je ve smyslu tohoto ustanovení měnícím, totiž není rozhodující to, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, resp. zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně či nikoli. Odlišností však nelze rozumět toliko rozdílné právní posouzení, ale jen takový závěr, který na základě rozdílného posouzení okolností významných pro rozhodnutí rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Měřeno z těchto (obsahových) hledisek rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím (jak správně dovodil žalovaný); odvolací soud totiž dospěl k shodnému závěru jako soud prvního stupně (připojuje jen další právní argument), že žalobkyni uplatněný nárok proti žalovanému nepřísluší. Na tom nic nemění, že v odvolacím řízení bylo - cestou změny žaloby - upřesněno označení dotčených nebytových prostor.

Ustanovení § 239 odst. 1, 2 o.s.ř., jež se týká rozsudků potvrzujících, není k založení přípustnosti dovolání rovněž použitelné, jelikož odvolací soud přípustnost dovolání zvláštním výrokem podle tohoto ustanovení nevyslovil, resp. není zde návrhu účastníka (na vyslovení přípustnosti dovolání), jemuž by odvolací soud nevyhověl. Totéž platí o ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť není splněna podmínka, aby potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu předcházelo zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně (jímž by rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil).

Dovolání, které není přípustné, nemohl Nejvyšší soud než podle § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítnout.

Výhradami, které proti rozsudku odvolacího soudu dovolatelka uplatnila (podřazenými dovolacím důvodům ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o.s.ř.), se lze zabývat jen za předpokladu, že je dovolání přípustné, a ten splněn není.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2, věta první (per analogiam), o.s.ř.; žalovanému přísluší náhrada nákladů právní služby spočívající v odměně zástupce (advokáta) za jeden úkon (vyjádření k dovolání) podle § 1 odst. 2, § 7, § 9 odst. 3 písm. e/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb., ve výši 1.000,- Kč a v paušální náhradě výdajů podle § 13 odst. 3 téhož předpisu v částce 75,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.

V Brně 31. července 2000

JUDr. Vladimír K u r k a , v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová