20 Cdo 2587/2004
Datum rozhodnutí: 28.07.2005
Dotčené předpisy: předpisu č. 173/1990Sb., předpisu č. 232/1991Sb., předpisu č. 28/1945Sb.




20 Cdo 2587/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně T. j. S., zastoupené advokátem, proti žalované TJ S. P., zastoupené advokátem, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 10 C 93/97, o navrácení majetkových práv, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 27.4.2004, č.j. 40 Co 1376/2003-211, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně vyhověl žalobě vycházející ze zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. a uložil žalované povinnost vydat žalobkyni nemovitosti, ve výroku označené. Kritickou (mezi účastníky spornou) otázku, zda žalobkyně se domáhá navrácení majetkových práv v souladu s uvedenými restitučními zákony potud, že tato práva nabyla před 31.3.1948, zodpověděl odvolací soud kladně, vyloživ obšírně podmínky nabytí vlastnictví přídělem podle dekretu presidenta republiky č. 28/1945 Sb.

Právě toto právní posouzení napadla žalovaná (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání. Oproti odvolacímu soud, který pokládal za určující den převzetí držby přídělcem, je dovolatelka názoru, že určující je den převzetí přídělu, uvedený v příslušné přídělové listině. Tímto dnem je 1.7.1948, pročež podmínka restitučního nároku uvedená v § 2 zákona č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č. 247/1991 Sb., splněna být nemůže.

Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., a dovolatelka uplatnila způsobilý dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.); vady řízení, vyjmenované v § 242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. namítány nebyly a z obsahu spisu se nepodávají.

Dovolání není důvodné.

V rozsudku ze dne 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 1871/97, uveřejněném pod č. 61/2000 v časopise Soudní judikatura, Nejvyšší soud k výše vymezenému právnímu problému uvedl následující:

Podle ustanovení § 2 zákona č. 173/1990 Sb. ve znění zákona č. 247/1991 Sb. (dále jen zákona č. 173/1990 Sb.) platí, že majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb. se navracejí dle stavu ke dni 31.3.1948 Č. o. s. a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, které uplatní své nároky u právního nástupce organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31.12.1991. Bližší úpravu podmínek a způsobu navracení těchto majetkových práv obsahuje zákon č. 232/1991 Sb. ve znění zákona č. 312/1991 Sb. (dále jen zákon č. 232/1991 Sb.), který shodně upravuje i osobu oprávněného a povinného subjektu (§ 1 odst. 2 a § 2 odst. 1).

Dekret presidenta republiky č. 28/1945 Sb. ze dne 20.7.1945 (dále jen dekret) upravil - podle svého názvu - osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci. Ve smyslu § 1 zemědělský majetek, zkonfiskovaný podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., se osidloval, pokud nebyl rozdělen již ve smyslu tohoto dekretu, přidělením půdy oprávněným uchazečům (§ 2) z krajů, ve kterých byl nedostatek půdy anebo ve kterých byly pro zemědělství nepříznivé podmínky, případně přidělením osobám, majícím bydliště v místě konfiskovaného majetku (§ 2 odst. 3). Žádost o příděl uchazeč podával u místní rolnické komise k příslušné okresní rolnické komisi, která ji postoupila zemskému národnímu a jím byla předložena ministerstvu zemědělství (§ 4 odst. 1, 2). Ustanovení § 4 odst. 3 dekretu stanovilo, že ministerstvo zemědělství poté přiděluje půdu oprávněným uchazečům.

Proces nabytí přídělu byl tedy finalizován přidělením ministerstvem zemědělství. Toto přidělení mělo z povahy věci formu rozhodnutí; ustanovení § 5 odst. l dekretu ostatně stanoví, jaké dílčí náležitosti má mít právě rozhodnutí o přídělu .

Ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 90/1947 Sb., o provedení knihovního pořádku stran konfiskovaného nepřátelského majetku a o úpravě některých právních poměrů vztahujících se na přidělený majetek, určuje, že vkladnými listinami jsou vedle rozhodnutí o přídělu (přídělových listin) , vydaných Národním pozemkovým fondem při ministerstvu zemědělství, další listiny zde vyjmenované, a podobně § 22 odst. 1 stanoví, že je-li v katastrálním území převážná část nemovitostí přidělena většímu počtu přídělců, může - za splnění dalších podmínek - uvedený fond na základě přídělové listiny, vytýkající stručně předmět přídělu , žádat o vložení vlastnického práva k přidělenému majetku v předběžně zřízené vložce.

Z toho vyplývá, že přídělovou listinu jest považovat za vkladuschopnou listinu, která deklarovala existenci rozhodnutí o přídělu, a byla - na rozdíl od přídělových plánů sestavovaných podle § 9 dekretu presidenta č. 12/1945 Sb. místními a okresními rolnickými komisemi (které schvalovalo, resp. o nichž rozhodovalo též ministerstvo zemědělství) - určena individuálnímu přídělci.

Rozhodnutí o přídělu je tedy nesporným titulem (právním důvodem) dekretem zakotveného přechodu vlastnictví na přídělce.



Od právního titulu přechodu vlastnictví se však liší způsob přechodu, založený vymezením skutečností, na jejichž základě dochází u osoby přídělce ke vzniku vlastnického práva, a které předurčují, v jakém okamžiku se tak stane.

Jestliže ustanovení § 5 odst. 2 dekretu stanoví, že přidělená půda přechází do vlastnictví přídělce dnem převzetí držby, určuje tím právě tuto rozhodující právní skutečnost, vzhledem ke které - byť ovšem na základě nabývacího titulu (rozhodnutí o přídělu) - dochází ke vzniku vlastnického práva. Jinými slovy, ustanovení § 5 odst. 2 určuje, za jaké (další) podmínky - a kdy - se tato osoba, existuje-li titul přechodu vlastnictví, stane vlastníkem. Touto podmínkou je tedy - a to mimo jakoukoli pochybnost - převzetí držby přídělcem (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu pod poř. č. 486, ročník 1948).

Přitom není zásadní překážky, aby den převzetí držby předcházel dni vydání rozhodnutí o přídělu, zejména byl-li jím stvrzován stav, který se v procesu formování návrhu přídělu již fakticky vytvořil. Odevzdání do vlastnictví se zpětnými účinky dobové právní předpisy nevylučovaly (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 35 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993). Založení takových účinků je konformní i se zněním úvodní věty přídělových listin, prohlašuje-li se v ní, že podle přídělové listiny se uskutečňuje převod vlastnictví zemědělského majetku novým přídělcům, kteří tohoto majetku nabyli - to jest logicky nabyli již dříve, před jejím vydáním - dnem převzetí půdy do držby.

Význam (obvyklých) ustanovení přídělové listiny, že držba, užívání, povinnosti veřejnoprávní a soukromoprávní, jakož i nebezpečí co do přidělených nemovitostí přecházejí na přídělce dnem přídělu , ve sledovaných souvislostech spočívá v tom, že nepřímo potvrzuje, že k přechodu vypočtených práv a povinností může dojít - specificky - nejen dříve než vznikl titul přechodu vlastnictví ale případně i odlišně od okamžiku samotného přechodu vlastnictví. Pojem den přídělu ve smyslu přídělové listiny je nutné chápat jako den stanovený v rozhodnutí o přídělu, kdy je přídělce podle § 5 odst. 1 dekretu povinen se ujmout držby, který - jak vyplývá z celkové konstrukce § 5 odst. 1 a 2 - může být jiným dnem než je ten, kdy se přídělce skutečně držby ujal, a který podle § 5 odst. 2 určuje okamžik přechodu vlastnictví přídělem.

Smysl uvedené citace z jiného rozhodnutí spočívá nejen v tom, že je jí otevřený právní problém (podle mínění Nejvyššího soudu) v úplnosti postižen, nýbrž i v tom, že dokládá, že odvolací soud toto rozhodnutí znal, a v rozhodnutí vlastním i použil.

Jestliže Nejvyšší soud nemá důvod se od předchozího rozhodnutí odchýlit, je zřejmé, že totožný právní názor, jež v dané věci uplatnil odvolací soud, nemůže než pokládat za správný. Oproti dovolatelce tedy má Nejvyšší soud za to, že právní posouzení věci odvolacím soudem je správné.

V důsledku toho je nutno mít za správné i rozhodnutí, které na něm spočívá; v dovolání vtělený dovolací důvod (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) naopak neobstojí, a proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.; úspěšné žalobkyni, jíž by příslušela jejich náhrada, však ve stadiu dovolacího řízení podle obsahu spisu náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. července 2005

JUDr. Vladimír K ů r k a , v.r.

předseda senátu