20 Cdo 2584/2009
Datum rozhodnutí: 30.05.2011
Dotčené předpisy: § 243b odst. 2 o. s. ř.




20 Cdo 2584/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného Stavebního bytového družstva STAVBAŘ, družstva , se sídlem v Praze 4, Křesomyslova 3/229, identifikační číslo osoby 00033251, zastoupeného JUDr. Blahoslavem Mazourkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Vyžlovská 38, proti povinné R. K. , pro částku 38.935,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 67 Nc 24703/2007, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze z 21. 10. 2008, č. j. 21 Co 214/2008-25, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Shora označeným rozhodnutím městský soud k odvolání povinné, odůvodněnému tvrzením, že k exekuci navržený rozsudek pro zmeškání jí nebyl doručen, jelikož na adrese doručování (na níž již neměla evidován ani trvalý pobyt) již nebydlela (byt prodala), změnil usnesení z 25. 5. 2007, č. j. 67 Nc 24703/2007-4, jímž obvodní soud nařídil exekuci, tak, že návrh na její nařízení zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že ze sdělení nalézacího soudu, reagujícího na žádost exekučního soudu o zapůjčení spisu sp. zn. 55 C 51/2005, zjistil, že odvolání žalované (zde povinné) proti exekučnímu titulu bylo posouzeno jako včasné, a že spis je proto předkládán městskému soudu k rozhodnutí o odvolání.

V dovolání aniž výslovně specifikuje dovolací důvod oprávněný namítá, že návrh na nařízení exekuce podal na základě soudem vyznačené právní moci. Pokud by se napadené usnesení stalo pravomocným, znamenalo by to podle jeho názoru právo povinné na vrácení exekucí již vymožené částky, přičemž pohledávka oprávněného by tak dosud nebyla uspokojena a její další soudní vymáhání by bylo z procesního hlediska nemožné. Povinná jej jako správce budovy č. p. na S. ulici v P. 4, kam jí bylo doručováno, nikdy neinformovala o změně své adresy, a oprávněný sám podle současné platné právní úpravy žádnou možnost zjištění změn adres pobytu svých členů nemá. Proto je ve všech dokumentech sjednávána povinnost člena či vlastníka bytové jednotky změnu adresy pobytu družstvu hlásit. Pokud člen či vlastník bytové jednotky změnu místa pobytu neoznámí, je družstvo oprávněno všechny písemnosti zasílat na jemu známou poslední adresu místa pobytu a tak tomu bylo i v případě povinné. Všechny zaslané písemnosti se oprávněnému vrátily nikoli proto, že adresát (povinná) je neznámý nebo že se na adrese nezdržuje, či že se z ní odstěhoval, nýbrž proto, že nebyly vyzvednuty. Výsledek dodatečného odvolání žalované proti exekučnímu titulu tak podle názoru dovolatele jednoznačně vyznívá v závěr, že nesplnění povinnosti člena družstva oznámit změnu adresy, jde k tíži oprávněného. Občanský soudní řád umožňuje tzv. náhradní doručení a stanoví podmínky, za nichž lze tento institut použít; v opačném případě by to znamenalo, že i soudy jsou povinny v případě vrácení nevyzvednuté písemnosti s odůvodněním pošty nevyzvednuto ověřovat v evidenci občanů, zda náhodou adresát písemnosti nezměnil místo pobytu. Takováto povinnost soudu by podle dovolatele institut náhradního doručení zcela bagatelizovala.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání, přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (takže nebylo třeba vymezovat otázku zásadního právního významu, kterou dovolatel přisuzoval posouzení co s vymoženými pohledávkami exekučním plnění nařízeným soudem na základě již vykonatelných soudních rozhodnutí a následně po dodatečném odvolání žalovaného a zrušení původního, již vykonatelného rozhodnutí odvolacím soudem, včetně problémů spojených s tzv. náhradním doručováním a jeho možným pozdějším následkům ) není důvodné.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i a o takový případ jde v souzené věci práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Jelikož vady podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud je-li dovolání přípustné povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je posouzeno podle obsahu dovolání předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu o formální nevykonatelnosti exekučního titulu.

V odůvodnění svého usnesení z 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod poř. č. 62, Nejvyšší soud vysvětlil, že vykonatelnost rozhodnutí (jiného exekučního titulu), jehož výkon byl navržen, je vlastnost, která je činí způsobilým k tomu, aby bylo i proti vůli povinného subjektu uskutečněno. Závěr o tom, že rozhodnutí (jiný exekuční titul) není v době, kdy soud rozhoduje o návrhu oprávněného na nařízení výkonu rozhodnutí, vykonatelné, je důvodem k zamítnutí návrhu; byl-li nedostatek vykonatelnosti zjištěn poté, co výkon rozhodnutí byl již nařízen, musí soud (i bez návrhu) výkon rozhodnutí zastavit (§ 268 odst. 1 písm. a/, § 269 odst. 1 o. s. ř.). I když soud, vysvětluje se v uvedeném judikátu, vychází především z připojeného stejnopisu rozhodnutí opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti (§ 261 odst. 2 o. s. ř.), případně z potvrzení vykonatelnosti vyznačeného přímo na návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (§ 261 odst. 3 o. s. ř.), je oprávněn (a povinen) v případě pochybností provést potřebná zjištění přímo ze spisu o řízení, v němž bylo vydáno vykonávané soudní rozhodnutí (zejména zjištění, zda rozhodnutí bylo řádně doručeno). O tom, za jakých podmínek se podkladové rozhodnutí stane vykonatelným po stránce formální a o ni v dané věci jde pojednávají, je-li jím rozsudek vydaný soudem v občanském soudním řízení, ustanovení § 161 a § 162 o. s. ř. Rozsudek ukládající povinnost plnit je vykonatelný, jakmile uplyne lhůta k plnění; počátek této lhůty se odvíjí buď od právní moci, která nastává tehdy, když doručený rozsudek již nelze napadnout odvoláním, nebo od jeho doručení tomu, kdo má plnit (srov. § 159 odst. 1, § 160 odst. 1, 4, 161 odst. 1 o. s. ř.). Základem úvah ústících v závěr, že rozsudek, jehož výkon oprávněný navrhl, byl v době rozhodování soudu vykonatelný, je najisto postavené doručení stejnopisu jeho písemného vyhotovení do vlastních rukou těm osobám, které určuje § 158 odst. 2 o. s. ř., tj. účastníkům, popřípadě jejich zástupcům.

Nejvyšší soud v usnesení z 30. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10/2005, pod poř. č. 166 (viz předposlední odstavec strany 817), zdůraznil, že exekuční soud musí mít vždy postaveno najisto, zda k exekuci navržené rozhodnutí je vykonatelné. Samotná okolnost, že proti němu bylo podáno odvolání, tuto jistotu neposkytuje; proto musí exekuční soud buď vyčkat rozhodnutí o odvolání v nalézacím řízení anebo otázku včasnosti odvolání posoudit v exekučním řízení (jelikož suspenzivní účinek nemá každé, nýbrž pouze včasné odvolání) sám.

V daném případě exekuční odvolací soud vyšel ze zprávy (č. l. 23) nalézacího soudu, doručené mu 16. 10. 2008, tedy pět dní před vydáním napadeného rozhodnutí, že městský soud shledal odvolání (proti exekučnímu titulu) včasným. Tomu odpovídá i zjištění učiněné z nalézacího spisu soudem dovolacím, že totiž usnesení z 8. 10. 2007, č. j. 55 C 51/2005-28, jímž obvodní soud odvolání podle § 208 odst. 1 o. s. ř. jako opožděné odmítl, bylo usnesením městského soudu z 31. 3. 2008, č. j. 53 Co 107/2008-39, pravomocným dne 15. 9. 2008, změněno tak, že odvolání povinné se neodmítá, a to s odůvodněním, že napadený rozsudek nebyl povinné doručen fikcí, tedy uložením dne 24. 10. 2005, nýbrž teprve osobním převzetím dne 15. 8. 2007, takže odvolání podané 17. 8. téhož roku nutno považovat za včasné. Za tohoto stavu je pak správný i závěr odvolacího exekučního soudu v napadeném usnesení, že totiž k exekuci navržený rozsudek dosud není formálně vykonatelný, a že tudíž není splněna jedna ze základních podmínek pro nařízení exekuce.

Dovolací námitce oprávněného, že řízení o odvolání povinné proti exekučnímu titulu bylo usnesením ze 7. 11. 2008, č. j. 55 C 51/2005-50, zastaveno, přisvědčit nelze, neboť jak plyne z obsahu nalézacího spisu bylo uvedené usnesení o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání usnesením městského soudu ze 6. 2. 2009, č. j. 53 Co 47/2009-58, změněno tak, že odvolací řízení se nezastavuje, a to s odůvodněním, že povinná se v době doručování výzvy k úhradě soudního poplatku z odvolání zdržovala v zahraničí.

Argumenty oprávněného přednesené v prvním odstavci třetí strany dovolání (č. l. 30), jsou nerelevantní, jelikož se týkají jiného nalézacího (sp. zn. 27 C 99/2004) i exekučního (sp. zn. 66 Nc 21579/2007) řízení, v nichž šlo o přisouzení a vymáhání jiné pohledávky oprávněného za povinnou.

S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se oprávněnému prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř. zamítl.

Dovolatel zůstal procesně neúspěšný, povinné náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by jinak měla právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř. výrok shora uvedený.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. května 2011
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r. předseda senátu