20 Cdo 2584/2003
Datum rozhodnutí: 09.12.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 2584/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného M. R., zastoupeného advokátem, proti povinnému J. R., zastoupenému advokátem, prodejem movitých věcí, pro 76.632,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 E 1275/2001, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. srpna 2003, č.j. 24 Co 258/2003-59, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí prodejem automobilu značky VOLKSWAGEN COMBI SPECIÁL NÁKLADNÍ, neboť měl za správný prvostupňový závěr, že povinný výkonem rozhodnutí postihnutý automobil nezbytně nutně k výkonu své podnikatelské činnosti (provádění malířských a natěračských prací, zprostředkovatelská činnost a koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje) nepotřebuje nejedná se o věc, jejíž postižení výkonem by vedlo přímo k likvidaci jeho podnikání; další námitky povinného nejsou podle odvolacího soudu významné.

Povinný ve včasném dovolání namítl, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písm. b/ téhož ustanovení); vadu řízení spatřuje v tom, že také on uplatňuje své nároky proti oprávněnému nesprávně přisouzenému nároku v dalším dosud neskončeném soudním řízení. Protiprávnost rozhodnutí dovozuje z toho, že výkon rozhodnutí postihuje majetek, který slouží jeho podnikatelské činnosti, přitom titul a výkon rozhodnutí směřují proti němu jako fyzické osobě. Za nesprávný má závěr, že automobil nezbytně - zejména k výkonu nátěrů nemovitostí po celém území ČR nepotřebuje.

Dovolání přípustné není.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí; ustanovení § 237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).

Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.

Jelikož napadené usnesení není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Z toho plyne, že případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), jsou naopak - pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí, a potažmo o přípustnosti dovolání - bezcenné.

Povinný ve svém dovolání ve skutečnosti žádnou vadu řízení o výkon rozhodnutí neuvádí a ani nijak nebrojí proti závěrům odvolacího přezkumu v této věci žádnou otázku zásadního právní významu konečně ani nijak neidentifikuje. Obsahem svého podání se opakovaně odvolává na okolnost, že proti zde vymáhané pohledávce sám v jiném dosud neskončeném řízení uplatňuje vůči oprávněnému své nároky, pro tuto skutečnost bylo ovšem provedení výkonu rozhodnutí usnesením prvostupňového soudu ze dne 4. června 2003, č.j. 2 E 1275/2001-49, odloženo do skončení řízení vedeného pod sp. zn. 10 C 184/2000; z pohledu zákonem připuštěných důvodů zastavení výkonu rozhodnutí taková okolnost (vedení řízení proti oprávněnému) však sama o sobě nemá žádný význam.

Dovolací výtka nesprávného právního posouzení rovněž nemůže založit přípustnost dovolání v dané věci. Povinný se zásadně mýlí, má-li za to, že v důsledku svého podnikání vytváří od sebe odlišný právní subjekt, jemuž náleží vlastnická práva k výkonem rozhodnutí postiženému automobilu. Jestliže podniká jako fyzická osoba, je nositelem i těch práv, která se pojí s jeho podnikatelskou činností. Také otázku výkladu ust. § 321 a 322 odst. 3 o.s.ř. posoudil odvolací soud standardně se závěry dovolacího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2002 sp.zn. 20 Cdo 1766/2001 publikované pod č. 33 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2003). Jeho obtíže s provozováním části ohlášeného podnikání mimo sídlo jeho podnikání nejsou významné; rozhodující je, že jeho další podnikání, není alespoň v omezeném rozsahu vyloučeno, a to netvrdí ani dovolatel.

Ani o existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde nejde; rozpor s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) nemůže být dán tam, kde námitky dovolatele vycházejí z práva procesního.

Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné, jednak že dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu vystavil kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.

Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.

Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinné podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Povinný s dovoláním úspěšný nebyl, oprávněnému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. § 146 odst. 3, 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. prosince 2004

JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.

předseda senátu