20 Cdo 2581/2007
Datum rozhodnutí: 16.03.2009
Dotčené předpisy:




20 Cdo 2581/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné A. C. s. r. o., proti povinnému Bc. L. R., zastoupenému advokátkou, pro 89.852,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku Místku pod sp. zn. 29 Nc 6851/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2006, č. j. 9 Co 843/2006-16, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 5. 11. 2005, č. j. 29 Nc 6851/2005-10a), kterým Okresní soud ve Frýdku-Místku nařídil podle svého rozsudku ze dne 13. 7. 2004, č.j. 18 C 122/2003-44, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2005, č.j. 42 Co 170/2005-86, k vymožení pohledávky 89.852,- Kč s úroky z prodlení 3,5 % z částky 89.852,- Kč od 10. 12. 2002 do zaplacení, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 21.880,- Kč a pro náklady exekuce ve výši, jak bude stanovena exekutorem v příkazu k úhradě nákladů, na majetek povinného exekuci, jejímž provedením pověřil soudního exekutora. Předpoklady pro nařízení exekuce ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 120/2001 Sb. ), měl odvolací soud za splněny, zejména uzavřel, že podání dovolání nemá vliv na právní moc napadeného rozhodnutí a nařízení exekuce nebrání ani případný odklad jeho vykonatelnosti, a dále že v exekučním řízení nelze přezkoumávat správnost vykonávaného rozhodnutí.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, v němž namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen o.s.ř. ). Dovolatel popisuje okolnosti sporu s oprávněnou a vyjadřuje přesvědčení, že soudy v nalézacím řízení rozhodly nesprávně. Proti exekučnímu titulu proto podal včasné dovolání, o kterém dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Nařízení exekuce je za tohoto stavu podle dovolatele nepřípustné. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím jako v projednávaném případě usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, viz § 130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem, kterým dovolatel hodnoceno podle obsahu dovolání správnost rozhodnutí poměřuje, je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.). Z uvedeného současně vyplývá, že k přípustnosti dovolání, jež může být založena toliko na úvaze o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu, nemohou vést námitky podřaditelné dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (vyjma případu, kdy by samotná vada řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních), ostatně dovolatel dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. toliko ohlásil, aniž by uvedl, v čem vady řízení spočívají.

Ačkoliv dovolatel pokládá napadené rozhodnutí za zásadně právně významné, nekonkretizuje, v čem tento význam spatřuje, a hodnocením argumentace v dovolání obsažené k závěru o splnění této podmínky dospět nelze, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek, jež jsou ve stadiu nařízení exekuce významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Věcné posouzení návrhu na nařízení exekuce zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda jde-li o vymožení peněžitého plnění je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo exekuce prováděná jiným způsobem a zda právo není prekludováno.

V exekučním řízení soud naopak není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je soud vázán a je povinen z něj při nařízení exekuce vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2000 pod č. 4).

Výrazem ustálené soudní praxe je i závěr, že podání dovolání proti exekučnímu titulu, byť by bylo spojeno s návrhem na odklad vykonatelnosti, nemá za následek pozbytí jeho vykonatelnosti. Podání tohoto mimořádného opravného prostředku nemá suspenzivní účinek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 336/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 6/1997 pod č. 50).

Není-li dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. března 2009

JUDr. Pavel Krbek, v. r.

předseda senátu