20 Cdo 2575/2006
Datum rozhodnutí: 23.08.2007
Dotčené předpisy:





20 Cdo 2575/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného F. ú. v K., proti povinné F., a.s., zastoupené advokátem, pro částku 41.332.741,- Kč s příslušenstvím, prodejem podniku, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 6 E 108/2005, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze 7. 11. 2005, č. j. 14 Co 582/2005-22, takto:





I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.





O d ů v o d n ě n í :


Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 20. 6. 2005, č. j. 6 E 108/2005-7, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí a ustanovil správce podniku. S odvolací námitkou povinné, že JUDr. M. P., jenž podepsal návrh na nařízení výkonu, neprokázal příslušnou listinou, že je ředitelem finančního úřadu, se krajský soud vypořádal závěrem, že nezpochybnila-li ani samotná povinná, že JUDr. P. je ředitelem oprávněného (nýbrž pouze namítla, že existenci své funkce neprokázal ), je její námitka zcela bezpředmětná .


V dovolání, aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti, povinná namítá, že řízení je postiženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spatřuje


1) v okolnosti, že krajský soud doručil své usnesení dne 2. 12. 2005 okresnímu soudu (který je pak 1. 2. 2006 doručil povinné), aniž se jakkoliv zabýval jejím návrhem na delegaci věci, doručeným mu již 14. 11. 2005.


2) v tom, že jí nebylo řádně doručeno rozhodnutí soudu prvního stupně


3) ve skutečnosti, že se odvolací soud nezabýval její odvolací námitkou nedostatku náležitostí titulu z hlediska ustanovení § 32 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, ani tím, že k výkonu navržený výkaz nedoplatků není originálem ani úředně ověřeným opisem.


Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. pak spatřuje v právním závěru odvolacího soudu stran povinnosti oprávněného prokázat, že JUDr. P., který za něho v řízení jedná, je k tomu oprávněn. Podle jejího názoru oprávněný protože nepředložil příslušnou listinu ve smyslu ustanovení § 21 odst. 5 věty první o. s. ř. své oprávnění jednat za finanční úřad neprokázal.


Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).


Povinná argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesla, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.


Jak plyne z ustanovení § 261 a následujících o.s.ř., soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§ 263 odst. 1 o. s. ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem (§ 263 odst. 2 o. s. ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob exekuce na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§ 264 odst. 1 o. s. ř.). Nesprávnost právního posouzení věci v uvedených směrech dovolatelka odvolacímu soudu ostatně ani nevytýkala.


Jestliže pak namítla pochybení odvolacího soudu, jež sama (viz druhý odstavec odůvodnění tohoto usnesení) kvalifikovala jako vady řízení podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., pak uplatnila (viz výše) dovolací důvod k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpůsobilý.


Pokud jde (i kdyby byla pominuta argumentace odvolacího soudu, že průkaz oprávnění za finanční úřad jednat po JUDr. P. nepožadoval proto, že povinná v odvolání nezpochybňovala, že /tento/ je ředitelem oprávněného , nýbrž pouze namítla, že tuto skutečnost neprokázal) o námitku nedostatku průkazu oprávnění za finanční úřad jednat (prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jak to dovozuje povinná, ovšem neuplatnitelnou), pak i případná existence takovéto jiné vady řízení podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. by ovšem byla opět dovolacím důvodem k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpůsobilým.


Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


Dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému, jenž by jinak měl podle § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 23. srpna 2007


JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.


předseda senátu