20 Cdo 2572/2004
Datum rozhodnutí: 28.07.2005
Dotčené předpisy: § 159a odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 55 odst. 1 předpisu č. 219/2000Sb.




20 Cdo 2572/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobce Cisterciáckého opatství V. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Podniku bytového hospodářství M., státnímu podniku v likvidaci, zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 143/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30.8.2004, č.j. 22 Co 934/2004-186, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zastavil řízení pro překážku rozsouzené věci, založenou výsledkem řízení ve věci téhož soudu vedeného pod sp. zn. 6 C 53/98, neboť v něm byla zamítnuta žaloba mezi týmiž účastníky o shodné určení. Připustil, že byl-li důvodem zamítnutí žaloby nedostatek pasivní legitimace žalovaného, a vytvořila-li následná právní úprava (postavení státního podniku žalovaného) prostor pro hodnocení vlastnictví nemovitostí i ve vztahu k subjektu, který jejich vlastníkem není , pak by předchozí rozhodnutí překážku rozsouzené věci nevytvářelo. Taková situace však v daném případě nenastala; odvolací soud dovodil, že ustanovení § 55 odst. 1, věty druhé, zákona č. 219/2000 Sb. (ve znění účinném v době, kdy žalovaný vstoupil do řízení), jež opravňuje vystupovat před soudem vlastním jménem i ve věcech týkajících se majetku včetně řízení o určení, zda tu vlastnické nebo jiné obdobné právo státu je či není , se žalovaného netýká, a proto ani stávající úprava jeho postavení (stejně jako ta, za jejíž účinnosti bylo dříve rozhodnuto) žalovat žalovaného jako nevlastníka neumožňuje .

Žalobce ve včasném dovolání uvádí, že podle jeho přesvědčení se ustanovení § 55 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. naopak na žalovaného vztahuje, a potud pokládá právní posouzení věci za nesprávné. Popisuje, v jakých procesních poměrech navrhl záměnu účastníků na žalované straně, a soudům (zejména odvolacímu) vytýká, že neměl možnost se ku kritickému ustanovení § 55 odst. 1 zmíněného zákona vyjádřit, případně zabránit vytvoření překážky věci pravomocně ukončené tím, že by žalobu vzal zpět.

Dovolání je v dané věci přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř. (§ 239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).

Otázka, zda napadené rozhodnutí obstojí či nikoliv, se z pohledu přípustných hledisek přezkumu (viz § 241a odst. 2, § 242 odst. 3 o.s.ř.) klade v rovině zákonnosti, tj. zda byly - či nikoli - dány podmínky pro jeho vydání, pročež je namístě ji především podřadit dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Obsahovým vymezením uplatněného dovolacího důvodu je dovolací soud (s výjimkou kvalifikovaných vad řízení) vázán (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolání není důvodné.

Ohledně obou zásadních právních otázek, z nichž napadené rozhodnutí vychází, nevidí Nejvyšší soud žádný relevantní důvod se od řešení, přijatých odvolacím soudem, odchýlit. V obecné rovině vskutku platí, že důsledky předchozího řízení (ve smyslu § 159a odst. 5 o.s.ř.) se nemusí za zvláštních okolností (následnou právní úpravou založenou právní vybaveností dřívějšího žalovaného) uplatnit, ačkoli jinak totožnost věcí je nezpochybnitelná. Že tyto okolnosti ve vztahu k žalovanému nenastaly, odvolací soud přesvědčivě vyložil nejen gramatickou interpretací dotčených právních předpisů, nýbrž i z jejich logiky a smyslu.

Dovolatel ji ostatně napadá jen všeobecně, aniž proti nim snáší konkrétní argumenty.

Není též možné sdílet výtku, že postupem soudů bylo dovolateli znemožněno svému zájmu adekvátně reagovat na hrozící výsledek sporu. Nejenže ve vytýkaných postupech spatřovat (kvalifikovanou) vadu řízení (srov. § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) nelze, nýbrž je namístě připomenout, že již v usnesení ze dne 26.2.2004, sp. zn. 20 Cdo 107/2003, vydaném v dané věci, Nejvyšší soud na eventualitu (byť všeobecně výjimečnou) následného zjištění nedostatku podmínky řízení upozornil, zdůrazňuje žalobcovu odpovědnost ve vztahu k případnému procesnímu neúspěchu.

Je však potřebné zdůraznit, že dovolací přezkum se nemůže než odbývat v mezích, vyznačených právními závěry odvolacího soudu na straně jedné a uplatněným dovolacím důvodem na straně druhé (srov. § 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.). Jinými právními otázkami než byly dovolacím soudem otevřeny a dovolatelem napadeny se dovolací soud zabývat nemohl. To se týká především nenapadeného předpokladu, že za předchozí právní úpravy nebylo možné úspěšně uplatnit nárok na určení vlastnictví proti tehdejšímu státnímu podniku.

Proto jen pro doplnění (bez reálné ambice ku výsledku dovolacího řízení) lze uvést, že v rozhodnutí ze dne 28.2.2002, sp. zn. 20 Cdo 537/2001, uveřejněném pod č. 65/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil Nejvyšší soud názor, že rozsudek, jímž proti státnímu podniku, který vykonával právo hospodaření k věci, ke které je jako vlastník v katastru nemovitostí zapsán stát, soud v době do 30. 6. 2002 určil, že vlastníkem této věci je žalobce (osoba od státu odlišná), je způsobilým podkladem pro změnu zápisu vlastnických vztahů v katastru nemovitostí. Na věci se však tím nic nemění; ani případná pochybnost o věcné správnosti předchozího rozhodnutí se nemůže relevantně promítnout do úvah, zda následný spor je či není postižen nedostatkem podmínky řízení.

Je tudíž namístě závěr, že v mezích dovoláním založeného přezkumu dostatečného důvodu pro úsudek, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je nesprávné, není; pročež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. dovolání zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.; žalovanému, jemuž by příslušela jejich náhrada, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. července 2005

JUDr. Vladimír K ů r k a , v.r.

předseda senátu