20 Cdo 255/2005
Datum rozhodnutí: 27.09.2005
Dotčené předpisy: § 340 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

20 Cdo 255/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného SBD ve F. M., proti povinným 1/ J. Š. a 2/ M. Š., vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu ve Frýdku Místku pod sp. zn. 28 E 1265/98, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.7.2004, č.j. 10 Co 649/2004-133, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně a návrh na provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu povinných do zajištěného náhradního ubytování zamítl. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.10.1999, sp. zn. 2 Cdon 1401/97, dospěl k závěru, že byla-li bytová náhrada zajištěna na dobu určitou, neodpovídá té, na niž mají povinní podle podkladového rozsudku právo; náhradním ubytováním se totiž podle odvolacího soudu rozumí bydlení zajištěné jako trvalé. Tak tomu v dané věci není, i kdyby bylo ujednáno, že při řádném placení nájmu a služeb a neexistenci dluhu je možno prodloužit nájem zajištěného ubytování o dalších 12 měsíců.

Oprávněný (za nějž jedná pověřený zaměstnanec s právnickým vzděláním) ve včasném dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyslovil přesvědčení, že již ze samotného institutu náhradního ubytování vyplývá, že náhradou trvalého charakteru být nemůže; žádné ubytovací zařízení, nabízející ubytování odpovídající náhradnímu ubytování, neuzavře nájemní smlouvu, či smlouvu o ubytování na dobu neurčitou , a oprávněný je tím v neřešitelné situaci , neboť není v jeho silách náhradní ubytování zajistit.

Soud prvního stupně - s výslovným odkazem na bod 27. hlavy I, části 12. zákona č. 30/2000 Sb. posoudil (správně) návrh na provedení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen o.s.ř. ), i když o něm rozhodl až dne 16.3.2004; podle téhož předpisu věc posoudil i soud odvolací (bod 15. hlava I, část 12. zákona č. 30/2000 Sb.), pročež soud dovolací musel postupovat shodně (bod 17., hlava I, část 12. zákona č. 30/2000 Sb.).

Dovolání je přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť směřuje proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně (§ 238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a dovolatel jím podle jeho obsahu uplatnil způsobilý dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Tímto dovolacím důvodem - jeho obsahovým vymezením - je dovolací soud vázán; vady vyjmenované v ustanovení § 237 o.s.ř., stejně jako jiné vady, které dovolací soud posuzuje, aniž byly namítány (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), se ze spisu nepodávají.

Předmětem dovolacího přezkumu je tedy správnost právního závěru odvolacího soudu, že provedení výkonu rozhodnutí proti povinným nelze nařídit, neboť jim nebyla zajištěna řádná bytová náhrada, jestliže se tak stalo jen na určitou dobu.

Dovolání není důvodné.

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 340 odst. 2 o.s.ř. platí, že ukládá-li rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, aby povinný vyklidil byt, za který je nutno zajistit ať již náhradní byt nebo náhradní ubytování, soud sice nařídí výkon rozhodnutí, ale s dodatkem, že o provedení výkonu rozhodnutí rozhodne dodatečně. Provedení výkonu rozhodnutí nařídí, až oprávněný soudu prokáže, že pro povinného je zajištěna taková bytová náhrada, jaká je určena ve vykonávaném rozsudku.

Podle ustanovení § 712 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), se náhradním ubytováním rozumí byt o jedné místnosti nebo pokoj ve svobodárně nebo podnájem v zařízené nebo nezařízené části bytu jiného nájemce.

Není činěno pochybným, že bytová náhrada byla v dané věci zajištěna na dobu určitou.

Již v usnesení ze dne 30.41998, sp. zn. 2 Cdon 820/97, a ze dne 27.10.1999, sp. zn. 2 Cdon 1401/97 (uveřejněných pod č. 149/1998 a č. 68/2000 v časopise Soudní judikatura) Nejvyšší soud uvedl, že ochrana, kterou nájemnímu vztahu k bytu poskytuje zákon, se nevyčerpává tím, že pronajímatel může nájem bytu vypovědět jen z důvodů stanovených v zákoně, ale že její součástí je i okolnost, že po zániku práva nájmu bytu je vyklizení bytu bývalým nájemcem ve vymezených případech podmíněno zajištěním bytové náhrady. Vedle kvalitativních znaků bytových náhrad je součástí této ochrany též prvek časový, konkrétně doba, na kterou má být příslušná bytová náhrada zajištěna.

Možnost zajistit bytovou náhradu pouze na dobu určitou stanoví občanský zákoník bez dalšího jen pro přístřeší, jež je jako provizorium definováno (srov. § 712 odst. 5 obč. zák.). V jiných případech zákon se zajištěním bytové náhrady (jen) na dobu určitou nepočítá.

V uvedených rozhodnutí byl tak formulován závěr, že u bytových náhrad, jimiž jsou přiměřený náhradní byt, náhradní byt nebo náhradní ubytování, je podmínka jejich zajištění z časového hlediska splněna vždy, byla-li náhrada zajištěna na dobu neurčitou, tedy na dobu, o které není jisto, ve kterém časovém okamžiku skončí a která s přihlédnutím k úpravě institutu nájmu bytu poskytuje nájemci stanovenou míru ochrany.



Od těchto závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit; aplikoval je i v novějších rozhodnutích, kupříkladu v rozsudku ze dne 20.12.2001, sp. zn. 26 Cdo 2681/2000, nebo v usnesení ze dne 26.2.2004, sp. zn. 20 Cdo 856/2003.

Jestliže odvolací soudu vycházel z téhož právního názoru, a na něm jeho rozhodnutí spočívá, je jeho rozhodnutí správné (§ 243b odst. 1 o.s.ř.); naopak dovolací důvod, který dovolatel uplatnil, obstát nemůže (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.).

Nepodařilo-li se dovolateli - v mezích toho dovolacího přezkumu, který založil - správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit, Nejvyšší soud jeho dovolání podle § 243b odst. 1 o.s.ř. nemohl než zamítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.; povinným, jimž by jejich náhrada náležela, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. září 2005

JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.

předseda senátu