20 Cdo 2548/2004
Datum rozhodnutí: 24.02.2005
Dotčené předpisy:




20 Cdo 2548/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněného K., spol. s r.o., zastoupeného advokátem, proti povinnému P. L., zastoupenému advokátkou, pro 8.777,- Kč, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 29 Nc 128/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.února 2004, č.j. 10 Co 198/2004-22, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Proti shora označenému rozhodnutí, jímž krajský soud potvrdil v napadeném rozsahu (odstavce I, II a III výroku) usnesení ze dne 14.3.2003, č.j. 29 Nc 128/2003-5, kterým okresní soud nařídil podle svého platebního rozkazu exekuci a jejím provedením pověřil soudního exekutora JUDr. A. D., podal povinný dovolání. Uvedl v něm, že protože usnesením odvolacího soudu soud potvrzuje usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí a napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, je dovolání přípustné podle ustanovení § 238a odst. l písm. c/ o.s.ř. a § 237 odst. l písm. c/. Toto dovolání je podáno z důvodu podle § 241 odst. 2 písm. b/ o.s.ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci . Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Oprávněný ve vyjádření k dovolání navrhl dovolání zamítnout, neboť návrh na nařízení exekuce byl podán na základě vykonatelného rozhodnutí a o existenci pohledávky a právu oprávněného na její vydobytí není pochyb.

Podle § 236 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 241b odst. 3 o.s.ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v § 241, běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§ 30), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.

Je-li napadeným rozhodnutím jako v souzené věci usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, viz § 130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu § 238a odst. l písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. l písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. l písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější odvolacím soudem zrušené rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. l písm. c/ o.s.ř., která ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací přezkum je tak předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Proto způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné. K pozitivnímu závěru může tedy dovolací soud dospět tehdy, je-li zde odpovídající hledisko přezkumu, jež představuje právě tento dovolací důvod.

Ačkoliv se povinný ustanovení § 242a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolává, neuvádí žádné konkrétní okolnosti, z nichž usuzuje, že dovolací důvod je dán (pouhý odkaz na text zákona sám o sobě nestačí). Tyto konkrétní okolnosti však bylo možné doplnit jen ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o.s.ř. Bylo-li usnesení odvolacího soudu povinnému doručeno 22.4.2004, lhůta uplynula dnem 22.6.2004 (§ 57 odst. 2 o.s.ř.). Jelikož téhož dne bylo teprve soudu prvního stupně doručeno dovolání, nemohl již soud dovolatele vyzvat, aby dovolání o uvedení dovolacího důvodu doplnil. Lhůta určená v ustanovení § 241b odst. 3 je lhůtou propadnou, jejímž marným uplynutím se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné pod č. 21/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Chybí-li tak po marném uplynutí lhůty podle citovaného § 241b odst. 3 o.s.ř. důvod možného přezkumu (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.) a tím i hledisko pro určení, že rozhodnutí je zásadního významu po stránce právní, nelze logicky ani uzavřít, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam skutečně má. Proto nemůže být dovolání proti němu přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř.

Nepřípustné dovolání proto Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O nákladech, jež oprávněnému vznikly v dovolacím řízení, rozhodne soudní exekutor (§ 88 odst. l zákona č. 120/2001 Sb. ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. února 2005

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu