20 Cdo 2538/2007
Datum rozhodnutí: 26.05.2009
Dotčené předpisy:





20 Cdo 2538/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné V. z. p. Č. r., proti povinné V. M., zastoupené advokátem, pro 12.008,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 12 Nc 1540/2006, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 25.8.2006, č.j. 6 Co 2089/2006-17, takto:


Dovolání se odmítá.


Odůvodnění:


V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud odmítl podle § 44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen zákon č. 120/2001 Sb. ), odvolání povinné proti usnesení z 24.4.2006, č.j. 12 Nc 1540/2006-7, kterým okresní soud nařídil na majetek povinné exekuci podle vykonatelných platebních výměrů V. z. p. ze 14.7.2000, č. a č.. Odvolací soud uzavřel, že v daném případě je z odvolání zřejmé, že povinná nenamítá žádné skutečnosti, které by byly rozhodné pro nařízení exekuce.


V dovolání, jehož přípustnost (dovolatelka nesprávně uvádí dovolací důvod ) dovozuje pouze z ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen o.s.ř. ), a aniž se jakkoli zabývá otázkou zásadního právního významu napadeného rozhodnutí podle § 237 odst. 3 o.s.ř. povinná namítá, že byla v celém řízení, které předcházelo vydání usnesení o nařízení exekuce, zkrácena její procesní práva, zejména nemožností podat do platebních výměrů odvolání v důsledku nesprávného doručování, a že exekuční titul byl vydán na základě nepravdivých skutečností, neboť v době, za kterou jí bylo vyměřeno zdravotní pojištění VZP ČR, byla hlášena u jiné zdravotní pojišťovny.


Dovolání není přípustné.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o usnesení odvolacího soudu, upravují přípustnost dovolání ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.


Usnesení, kterým odvolací soud odmítl podle § 44 odst. 10, věty druhé, zákona č. 120/2001 Sb. odvolání proti usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci, neboť neobsahovalo skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce, je rozhodnutím ve věci samé; z hlediska materiálního jde o potvrzení usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení exekuce. Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. a § 130 zákona č. 120/2001 Sb., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).


Povinná argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesla, a ani hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.


Jak Nejvyšší soud zdůraznil již v mnoha svých rozhodnutích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2005), je výrazem ustálené soudní praxe, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí (včetně postupu orgánu) vydaných v nalézacím řízení, obsahem těchto rozhodnutí je vázán a je povinen z nich vycházet. Jinými slovy námitka, jejímž obsahem je kritika správnosti podkladového titulu, je při nařízení exekuce bez významu. Při věcném posuzování návrhu na nařízení exekuce soud pouze zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni a zda právo není prekludováno.


Napadené rozhodnutí je tudíž v souladu se standardní judikaturou, proto Nejvyšší soud dovolání, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).


O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (hlava VI. zákona č. 120/2001 Sb.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 26. května 2009


JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.


předseda senátu