20 Cdo 2532/2003
Datum rozhodnutí: 21.10.2004
Dotčené předpisy: § 71 odst. 3 předpisu č. 71/1967Sb., § 8 odst. 1 předpisu č. 110/1964Sb., § 21 odst. 1 předpisu č. 110/1964Sb.




20 Cdo 2532/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné T. a. s., proti povinnému M. N., pro částku 6.232,40 Kč s příslušenstvím prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 E 568/2000, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. června 2003, č.j. 9 Co 678/2003-28, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 17. 10. 2002, č. j. 50 E 568/2000-13, kterým okresní soud pro prekluzi (§ 71 odst. 3 správního řádu) zastavil výkon rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR českého telekomunikačního úřadu z 7. 5. 1999, vykonatelného dne 15. 6. 1999.

Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ). Namítá, že odvolací soud svým ústavně nekonformním výkladem § 71 odst. 3 správního řádu porušil její právo na spravedlivý proces i právo vymoci si splatnou pohledávku. Nesprávné právní posouzení spatřuje v aplikaci ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu i na soudní výkon rozhodnutí. Dle názoru dovolatelky otázka, zda se uvedené ustanovení použije ve všech řízeních, ve kterých je vykonáváno správní rozhodnutí, nebo výhradně v rámci správní exekuce, doposud v praxi dovolacího soudu řešena nebyla a současně je posuzována odvolacími soudy rozdílně; kromě toho je napadené rozhodnutí v rozporu s hmotným právem, a to s ustanovením § 402 obchodního zákoníku, jež je dle dovolatelky nutno (namísto § 71 odst. 3 správního řádu) aplikovat proto, že právo na zaplacení telekomunikačních úhrad je soukromým subjektivním právem.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím jako v projednávaném případě usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější odvolacím soudem zrušené rozhodnutí téhož soudu), je možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Za zásadně právně významnou dovolatelka výslovně pokládá otázku použitelnosti ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu při soudním výkonu rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR českého telekomunikačního úřadu z 7. 5. 1999, č. j. 251272/1999-6381-II. Odvolací soud ji však posoudil ve shodě s ustálenou soudní praxí (srov. usnesení Městského soudu v Praze z 28. 2. 1972, sp. zn. 11 Co 84/72, uveřejněné pod č. 19 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1973, rozsudky bývalého Nejvyššího soudu SSR z 30. 11. 1977, sp. zn. 2 Cz 151/77, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV, str. 775, a z 27. 3. 1987, sp. zn. 4 Cz 26/87, uveřejněný pod č. 6 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1989), z níž vychází vyjma případů, kdy jde o rozhodnutí, smíry a výkazy nedoplatků vydané orgány státní správy, které mohou být v souladu se zvláštní úpravou vykonány i po uplynutí prekluzivní lhůty uvedené v § 71 odst. 3 správního řádu (námitku, že v daném případě je vykonáván právě takový titul, dovolatelka nevznesla) i současná judikatura (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 13. 1. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1887/98, uveřejněného v časopise Soudní Judikatura 2/1999 pod č. 21, příp. usnesení z 28. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 437/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura 1/2000 pod č. 11); zásadní význam po stránce právní proto napadené usnesení nevykazuje.

Pokud jde o argumentaci komplexní úpravou promlčení v ustanoveních § 387 408 obchodního zákoníku, zejména jeho ustanovením § 402, ta je nepřípadná, jelikož ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, odkazuje při rozhodování o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob na obecné předpisy o správním řízení, tedy na správní řád.

Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Oprávněná s dovoláním úspěšná nebyla, povinnému, jenž by měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. října 2004

JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.

předseda senátu