20 Cdo 2523/2007
Datum rozhodnutí: 23.06.2009
Dotčené předpisy:




20 Cdo 2523/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného Ing. V. H., proti povinným 1) Ing. J. P., 2) J. H., zastoupeným advokátkou, pro 3.032.500,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 13 Nc 17887/2005, o dovolání povinných proti usnesení Městského soudu v Praze z 8.12.2006, č.j. 14 Co 596/2006-66, ve znění opravného usnesení č.j. 14 Co 596/2006-89 z 30.3.2007 takto:



I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením z 10.8.2006, č.j. 13 Nc 17885/2005-42, ve spojení s opravným usnesením z 20.3.2007, č.j. 13 Nc 17887/2005-86, obvodní soud exekuci částečně (do částky 11.597,- Kč) zastavil (výrok I.), návrh povinných na zastavení exekuce do částky 3.020.903,- Kč zamítl s odůvodněním, že povinní neprokázali existenci dohody s oprávněným, jíž odůvodňují návrh na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o.s.ř., a že neprokázali ani své tvrzení, že učinili kroky směřující k započtení svých vzájemných pohledávek (výrok II.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.) a o soudním poplatku (výrok IV.)

Městský soud k odvolání povinných poté, co konstatoval, že soud prvního stupně návrh na zastavení exekuce zamítl s odůvodněním, že povinní exekuci dohody o narovnání neprokázali, v důsledku čehož se otázkou platnosti této dohody pro nedostatek písemné formy nezabýval zamítavý výrok obvodního soudu potvrdil s odůvodněním, že i kdyby existence dohody prokázána byla, nemohlo by to vést k zastavení exekuce pro zánik práva podle § 268 odst. 1 písm. g) o.s.ř., jelikož by taková dohoda stejně byla pro nedostatek písemné formy podle § 40 odst. 1 občanského zákoníku neplatná.

V dovolání, aniž se zabývají otázkou jeho přípustnosti, povinní namítají nesprávnost právního posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřují v závěru odvolacího soudu, že i kdyby existenci dohody prokázali, byla by tato dohoda, kvalifikovaná odvolacím soudem jako dohoda o narovnání podle § 585 občanského zákoníku, pro nedostatek písemné formy neplatná. Podle dovolatelů nešlo o dohodu o narovnání (neboť účastníci neupravovali práva mezi nimi sporná a pochybná, jelikož šlo o úhradu pohledávky odpovídající výroku vykonávaného exekučního titulu ), nýbrž o smlouvu nepojmenovanou (kterou sami povinní označují jako dohodu o způsobu uhrazení dlužné částky ), pro niž není ustanovením § 51 občanského zákoníku předepsána písemná forma. Povinní sice měli v úmyslu uzavřít také dohodu o narovnání, jejíž návrh předložili zástupci oprávněného po zaplacení částky 363.200,- Kč, tato dohoda však nikdy nebyla podepsána.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).



Povinní však argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesli, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny předpoklady pro zastavení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Soud prvního stupně návrh na zastavení exekuce zamítl s odůvodněním, že povinní neprokázali existenci dohody s oprávněným, jíž odůvodňují návrh na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm g) o.s.ř., a že neprokázali ani své tvrzení, že učinili kroky směřující k započtení svých vzájemných pohledávek. Odvolací soud pak zamítavý výrok potvrdil s odůvodněním, že i kdyby existence dohody prokázána byla, nemohlo by to vést k zastavení exekuce pro zánik práva podle § 268 odst. 1 písm. g) o.s.ř., jelikož by dohoda stejně byla pro nedostatek písemné formy podle § 40 odst. 1 občanského zákoníku neplatná. Z uvedené dikce odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí (viz podmiňovací způsob použitý v prvním odstavci čtvrté strany rozhodnutí na č.l. 67 versa) plyne, že odvolací soud nepovažoval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, že totiž povinní existenci dohody (již sami označují jako dohodu o způsobu uhrazení dlužné částky ) neprokázali, za nesprávný; odvolací soud pouze, oproti soudu prvního stupně, své právní posouzení rozšířil o kvalifikaci smlouvy byla-li by její existence prokázána (kterýžto předpoklad ovšem v souzené věci splněn nebyl) jako neplatné podle § 40 odst. 1 občanského zákoníku.

Soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav dovoláním napaden nebyl a ostatně (viz výše) u potvrzujícího rozhodnutí relevantně napaden ani být nemohl. Stejně tak nebylo a vzhledem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení § 132 o.s.ř. být ani nemohlo napadeno hodnocení důkazů (povinní pouze v odvolání opětovně navrhli výslech svědků JUDr. M. a Ing. H., DrSc., jež soud prvního stupně nevyslechl, jelikož tyto důkazy považoval za nadbytečné, což ve svém rozhodnutí odůvodnil).

Z uvedeného plyne, že v souzené věci jde o případ, kdy odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti uplatněného návrhu založil současně na dvou nezávislých důvodech; pro tyto případy formulovala judikatura závěr, podle něhož samotná okolnost, že jeden z důvodů neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý, což platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8.12.1997, sp. zn. 2 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod poř. č. 17, nebo odůvodnění rozsudku téhož soudu z 29.7.1999, sp. zn. 2 Cdon 1034/97, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2001, pod poř. č. 25, druhý odstavec na str. 133/219). V souzené věci postačil k závěru o nedůvodnosti návrhu na zastavení exekuce samotný skutkový dovoláním nenapadený důvod, že totiž povinní existenci dohody (ať již podle § 585 či podle § 51 občanského zákoníku) neprokázali.

Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení rozhodne exekutor (§ 87 a následující zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. června 2009

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu