20 Cdo 2504/2004
Datum rozhodnutí: 28.07.2005
Dotčené předpisy: § 228 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 238 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 2504/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně Českomoravské provincie Ř. u. ř. S. V., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ České republice Ministerstvu financí ČR se sídlem v Praze 1, Letenská 1, zastoupené advokátem, a 2/ N. Č. f. u., zastoupené advokátkou, o obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 61/2002, o dovolání druhé žalované proti usnesení Městského soudu v Praze 29.4.2004, č.j. 14 Co 130/2004-70, takto

I. Dovolání se odmítá.

II. Na náhradě nákladů dovolacího řízení je povinna druhá žalovaná zaplatit žalobkyni 1.200,-Kč, do tří dnů od právní moci usnesení, k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozhodnutí, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu druhé žalované na obnovu řízení ve věci týchž účastníků o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 537/91. Přisvědčil závěru, že druhou žalovanou předestřené skutečnosti, resp. důkazy nejsou identifikovatelné s těmi, jež jsou podle § 228 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. zákonnými důvody obnovy řízení. Podle názoru odvolacího soudu je závěr (v původním řízení rozhodný) o aktivní legitimaci žalobkyně k tehdy požadovanému určení nezávislý na obsahu listiny (sdělení Ministerstva kultury ČR ze dne 16.4.2002), o jejíž existenci druhá žalovaná žalobu na obnovu opírala; prostřednictvím této žaloby lze zpochybnit věrohodnost důkazů, ale jen těch, uvedl odvolací soud, které dle odůvodnění soudního rozhodnutí byly použity ke zjištění skutkového stavu . Jestliže se tedy věrohodnost použitých důkazů zpochybnit nepodařilo, nelze žalobou na obnovu řízení napadnout samotné hodnocení důkazů provedené soudem podle § 132 a násl. o.s.ř. .

Proti tomuto usnesení podala druhá žalovaná (zastoupena advokátem) včasné dovolání, v němž odvolávajíc se na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. s názorem odvolacího soudu o charakteru a zpochybňování důkazu, ze kterého soud v původním řízení údajně vůbec nevycházel ( o aktivní legitimaci žalobkyně) , nesouhlasí. Namítá, že ze sdělení Ministerstva kultury ze dne 6.5.1999 bylo před odvolacím soudem nutně vycházeno , ačkoli toto potvrzení o právní kontinuitě církevních právnických osob bylo vydáno neoprávněně; v nově předkládaném sdělení Ministerstva kultury ČR ze dne 16.4.2002. se totiž uvádí, že podle usnesení vlády ČR č. 24 ze dne 16.1.1999 není toto ministerstvo oprávněno sdělovat, zda právní kontinuita té či oné právnické osoby existovala .

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že se s odvolacím soudem ztotožňuje potud, že navrhovatel obnovy směřuje ku zpochybnění důkazů v řízení nepoužitých, a nadto postoj vlády k potvrzení o právní kontinuitě může být závislý na měnící se politické situaci , a proto pokládá za nepřípustné, aby politické změny ve vládě byly důvodem pro obnovu řízení.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. (ve znění účinném v době rozhodnutí odvolacího soudu) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 238 odst. l písm. a/, odst. 2 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení; ustanovení § 237 o.s.ř. zde platí obdobně.

Z toho plyne, že dovolání proti tomuto usnesení není přípustné bez dalšího, nýbrž jen za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.

Jelikož napadené usnesení není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí - jiné - rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.

Dovolatelka má za to, že zásadní význam napadeného rozhodnutí spočívá v potřebě posouzení přípustnosti obnovy řízení na základě nově předloženého důkazu, jímž se vyvrací věrohodnost jiného důkazu , a současně i posouzení otázky totožnosti církevních subjektů za současné existence několika samostatných právnických osob .

Ani jedno ani druhé však podle standardní rozhodovací praxe dovolacího soudu existenci zásadní právní otázky (a tím i rozhodnutí zásadního právního významu) nezakládá. Nic z toho neotevírá právně výkladový problém, který by mohl mít dispozici k širšímu judikatornímu přesahu, resp. který by mohl svým řešením přesáhnout hranice daného sporu a být způsobilý představovat pravidlo pro posouzení právních otázek obdobných.

Otázka totožnosti církevních subjektů za současné existence několika samostatných právnických osob je otázkou zcela konkrétní bez jakýchkoli všeobecných přesahů, a problém vyvrácení věrohodnosti jiného důkazu je konformní těm, jež provázejí standardní hodnocení podmínek úspěšnosti žaloby na obnovu řízení vůbec.

Dovolatelka nejenže toliko jen tvrdí, aniž efektivně popírá, že odvolací soud musel vycházet ohledně aktivní legitimace žalobkyně ze sdělení Ministerstva kultury ze dne 6.5.1999 o právní kontinuitě církevních právnických osob , především však nedoceňuje hodnotu závažnosti (důležitosti) takového sdělení pro rozhodnutí v původním řízení. Přec je zřejmé (a nic nenasvědčuje, že odvolacímu soudu nebylo), že takové sdělení nemělo nikterak autoritativní význam (srov. a contr. § 135 o.s.ř.), a že naopak podléhalo hodnocení ze všech obvyklých hledisek závažnosti a pravdivosti. Dovolávané usnesení vlády ČR č. 24 ze dne 16.1.1999 svojí podstatou jen toto podtrhuje, otevírajíce prostor tomu, aby otázka kontinuity církevních subjektů byla posuzována vskutku na základě konkrétních důkazů, čemuž tak mělo být samozřejmě i předtím.

Jestliže tedy odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že na (jiném) sdělení Ministerstva kultury rozhodnutí v původním řízení nespočívá, pak více než vystihl povahu takového důkazu. Pokud by jej i hodnotil, a to jakkoliv, pak sama o sobě okolnost, že vláda posléze toto ministerstvo zavázala, aby napříště tak nepostupovalo (obdobná sdělení nevydávalo), sama o sobě z takového usnesení novou skutečnost (důkaz) ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. učinit nemůže; ať již před jeho vydáním tak poté musely být provedené důkazy (včetně kritického sdělení ministerstva) hodnoceny ze standardních hledisek, vycházejících z ustanovení § 132 o.s.ř.

Nemůže proto platit, jak se dovolatelka domnívá, že by nový důkaz cokoliv předtím (věrohodnost jiných důkazů) vyvracel .

Závěry odvolacího soudu jsou s tím ve výsledku souladné (a tím souladné s nazíráním ustáleného výkladu podmínek obnovy řízení vůbec, jak ji podává soudní praxe), pročež oponentura vůči nim podmínku zásadního právního významu dovoláním napadeného rozhodnutí, jak byl výše ve vztahu k § 237 odst. 1, 3 o.s.ř. vyložen, nesplňuje.

Je proto namístě uzavřít, že dovolání tím nemůže být přípustné ani se zřetelem k § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Existuje i jiný důvod pro to, aby dovolání bylo odmítnuto.

Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, daly najevo, označením aplikovaných ustanovení občanského soudního řádu, že tento předpis použily ve znění účinném od 1.1.2001. To však správné není, neboť podle části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., hlavy I, bodu 16., měly aplikovat občanský soudní řád ve znění účinném naopak do tohoto data.

Pro dovolací soud by z toho pak vyplynula nezbytnost užít rovněž občanský soudní řád ve znění účinném do 1.1.2001 (bod 17.).

Ve smyslu zmíněného bodu 17. přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. podle konstantní praxe dovolacího soudu je sice rozhodující nikoli ten předpis, který měl být podle práva aplikován, nýbrž ten, který byl fakticky užit; jestliže však jest tuto zásadu pojímat z hlediska materiálního (čemuž moderní nazírání na povahu státu a práva odpovídá), pak se v dané věci zjevuje coby významné, že není rozdíl ve sledovaném smyslu mezi kritickým ustanovením § 228 odst. 1 písm. a/ před 1.1.2001 a potom. Pak ovšem má být dovolacímu soudu dovoleno uchýlit se k tomu, co jako správné předjímá procesní právo, a nikoli k tomu, z čeho případně formálně nesprávně vycházel odvolací soud.

Podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 je dovolání druhé žalované nepřípustné zcela zjevně; nešlo o usnesení měnící, resp. jinak vyjmenované v § 238a odst. 1, ani o usnesení potvrzující ve věci samé, jež má na mysli ustanovení § 239 odst. 1, 2.

Ať tak či onak, dovolání druhé žalované není přípustné, a Nejvyšší soud je proto odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.; vzhledem k tomu, že dovolací řízení bylo zahájeno po 1.1.2001, přísluší žalobkyni náhrada nákladů právní služby podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen vyhláška ). Náklady dovolacího řízení spočívají v odměně zástupce (advokáta) za vyjádření k dovolání v částce 1.125,- Kč (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 10 odst. 1 a 3, § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky) a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.

V Brně dne 28. července 2005

JUDr. Vladimír K ů r k a , v.r.

předseda senátu