20 Cdo 2503/2007
Datum rozhodnutí: 29.04.2009
Dotčené předpisy:




20 Cdo 2503/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněných 1) J. K., 2) R. K., zastoupených advokátkou, proti povinnému J. M., zastoupenému advokátem, pro 600.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 16969/2002, o dovolání oprávněných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2005, č.j. 23 Co 394/2005-50, takto:

I. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2005, č.j. 23 Co 394/2005-50, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o nákladech exekuce, se odmítá; jinak se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 27. 12. 2002, č.j. 13 Nc 16969/2002-5, nařídil podle rozsudku téhož soudu ze dne 20. 6. 2002, č.j. 9 C 212/2001-40, k uspokojení pohledávky 600.000,- Kč s 12 % úroky z prodlení od 1. 8. 1999 do zaplacení, nákladů předcházejícího řízení 64.575,- Kč a nákladů oprávněných a nákladů exekuce, jejichž výše bude v průběhu řízení určena, na majetek povinného exekuci, jejímž provedením pověřil JUDr. A. B., soudního exekutora.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2005, č.j. 23 Co 394/2005-50, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl, rozhodl o nákladech exekuce a o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky. Odvolací soud uzavřel, že podkladový rozsudek není formálně vykonatelný, neboť proti němu podal povinný odvolání, které bylo v nalézacím řízení vyhodnoceno jako včasné.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadli oprávnění dovoláním, v němž oponují závěru o nevykonatelnosti podkladového rozsudku. Poukazují na ustanovení § 153b odst. 4 zákona č. 9/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ), které určuje lhůtu pro podání odvolání do rozsudku pro zmeškání, a sice nejpozději do dne právní moci rozsudku pro zmeškání. Protože tato lhůta uplynula marně, rozsudek již nelze zvrátit. Nadto existuje rozhodnutí, jímž bylo k odvolání žalovaného potvrzeno usnesení, kterým byl zamítnut jeho návrh na zrušení rozsudku, a rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto dovolání žalovaného. Dovolatelé dále poukazují na rozpory v tvrzeních povinného o jeho nezdržování se v místech, kam mu byl doručován podkladový rozsudek v době jeho doručování, a mají za to, že nebylo prokázáno, že se povinný v červenci a září 2002 nezdržoval na adrese P., Podle názoru oprávněných nemůže být ku prospěchu povinného, že si nepřebíral respektive přebíral selektivně poštu na adrese evidované jako místo jeho trvalého pobytu a nenechal si ji dosílat. Oprávnění jsou přesvědčeni o nepravdivosti a účelovosti tvrzení povinného a odvolacímu soudu v tomto směru vytýkají nedostatečné odůvodnění jeho rozhodnutí. Oprávnění namítají, že rozhodnutím odvolacího soudu byl popřen smysl použití ustanovení § 46 odst. 4 o.s.ř. Oprávnění proto v rozhodnutích soudů neshledávají žádnou právní jistotu. Spokojeni nejsou ani s nákladovými výroky. Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že odvolání povinného se zamítá a rozhodnutí soudu prvního stupně se potvrzuje, a dále aby jim byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení i řízení předcházejících.

Dovolání, pokud směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení exekuce, je přípustné (§ 237 odst. 1 písm. a/, § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř., § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon č. 120/2001 Sb. ), důvodné však není.



Odvolací soud vyšel z následujícího skutkového stavu. Exekučním titulem je rozsudek (pro zmeškání) Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 6. 2002, č.j. 9 C 212/2001-40. Obvodní soud pro Prahu 4 odmítl odvolání žalovaného (zde povinného) proti podkladovému rozsudku jako opožděné usnesením ze dne 30. 4. 2004, č.j. 9 C 212/2001-74, které bylo k odvolání žalovaného zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2004, č.j. 58 Co 314/2004100. Toto usnesení městský soud odůvodnil tak, že nenastaly účinky doručení podkladového rozsudku žalovanému, a soudu prvního stupně uložil, aby žalovanému rozsudek řádně doručil a po uplynutí odvolací lhůty předložil věc k rozhodnutí o odvolání žalovaného.

Podle ustanovení § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř., je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady se z obsahu spisu nepodávají. Takovou vadou není dovolateli vytýkaný nedostatek odůvodnění napadeného rozhodnutí, jelikož pro rozhodnutí odvolacího soudu v tomto řízení nebyla dle oprávněných rozporná a nepravdivá tvrzení povinného či tvrzení oprávněných stran zdržování se povinného v místech, kam mu byl podkladový rozsudek doručován, určující. Zjištění podstatná pro závěr o formální nevykonatelnosti rozsudku totiž odvolací soud učinil z rozhodnutí vydaných v řízení, v němž byl rozsudek vydán.

Předmětem dovolacího řízení tak zůstává jelikož dovolací soud je jinak vázán v dovolání uplatněnými důvody včetně jejich konkretizace (srov. § 242 odst. 3, větu první, o.s.ř.) přezkum závěru odvolacího soudu, že podkladový rozsudek není vykonatelný, který dovolatelé napadají hodnoceno podle obsahu podání prostřednictvím důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).

Právní posouzení je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného, ale a o takový případ jde v souzené věci i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Vykonatelnost rozhodnutí (nebo jiného titulu) je jedním z předpokladů nařízení exekuce (srov. § 37 odst. 2, § 40 odst. 1, § 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.); soud se proto musí zabývat tím, zda podkladové rozhodnutí (nebo jiný titul) je z hledisek zakotvených v příslušných právních předpisech vykonatelné, a to jak po stránce formální, tak i po stránce obsahové (materiální). Vykonatelnost v jednotě obou aspektů lze ztotožnit s vlastností exekučního titulu, která ho činí způsobilým k nucenému uskutečnění cestou výkonu rozhodnutí (exekuce).

Je-li exekučním titulem rozhodnutí vydané soudem v občanském soudním řízení (§ 40 odst. 1 písm. a/ zákona č. 120/2001 Sb.), vychází soud především z připojeného stejnopisu rozhodnutí opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti, případně z potvrzení vykonatelnosti vyznačeného přímo na návrhu na nařízení exekuce (§ 38 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., § 261 odst. 3 o.s.ř.); v případě pochybností je však oprávněn (a povinen) provést potřebná zjištění (zejména zda bylo rozhodnutí řádně doručeno) přímo ze spisu o řízení, v němž bylo vydáno vykonávané rozhodnutí. Zda k výkonu předložené rozhodnutí je vykonatelné, musí soud vždy postavit najisto.

O tom, za jakých podmínek se soudní rozhodnutí stane vykonatelným po stránce formální, pojednávají příslušná ustanovení občanského soudního řádu. Nevykonatelnost podkladového rozhodnutí je důvodem pro zamítnutí návrhu na nařízení exekuce, popřípadě pro zastavení exekuce, byla-li již pravomocně nařízena (§ 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., § 268 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).

Doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, je v právní moci (§ 159 o.s.ř.); uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí (§ 160 odst. 1 o.s.ř.). Vykonatelnost rozsudku nastává, jakmile uplyne lhůta k plnění (§ 161 odst. 1 o.s.ř.).

Podá-li ten, kdo je k tomu oprávněn, včas přípustné odvolání, nenabývá rozsudek právní moci, dokud o odvolání pravomocně nerozhodne odvolací soud (§ 206 odst. 1 o.s.ř.), jinými slovy za splnění uvedených předpokladů nastává suspenzivní účinek odvolání. Exekuční soud proto musí bylo-li proti rozsudku, jehož exekuce se navrhuje, podáno odvolání buď otázku, zda bylo odvolání podáno včas, posoudit sám, anebo vyčkat rozhodnutí nalézacího soudu, jímž je vázán (§ 159a odst. 4, § 167 odst. 2, § 254 odst. 1 o.s.ř.).

Posoudil-li odvolací soud podkladový rozsudek jako nevykonatelný na základě závěru, že odvolání povinného proti rozsudku nebylo podáno opožděně, neboť rozsudek nebyl povinnému řádně doručen, a nezačala mu tudíž dosud běžet odvolací lhůta, k němuž dospěl odvolací soud v nalézacím řízení a který vyjádřil v rozhodnutí, jímž zrušil usnesení, kterým (nalézací) soud prvního stupně odvolání povinného proti rozsudku jako opožděné odmítl, a věc soudu prvního stupně vrátil se závazným pokynem rozsudek povinnému doručit a poté věc předložit odvolacímu soudu k věcnému rozhodnutí o odvolání povinného, pak jeho právní posouzení nelze hodnotit jako nesprávné.

Ke zbývajícím úvahám dovolatelů nezbývá než dodat, že ustanovení § 153b odst. 4 o.s.ř. neupravuje lhůtu pro podání odvolání proti rozsudku pro zmeškání, nýbrž lhůtu, v níž se může žalovaný domáhat zrušení rozsudku pro zmeškání, zmeškal-li z omluvitelných důvodů první jednání ve věci, při němž byl rozsudek vynesen. Rozhodnutí, kterým nebylo takovému návrhu vyhověno, nemá na rozdíl od rozhodnutí vyhovujícího na běh odvolací lhůty, resp. na podané odvolání žádný vliv (srov. § 153b odst. 5 o.s.ř.).

Jelikož správnost napadeného rozhodnutí se dovolatelům nepodařilo zpochybnit; Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).

V části směřující proti nákladovým výrokům dovolání ve smyslu § 236 odst. 1 o.s.ř. přípustné není (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2003 pod č. 4), a proto bylo odmítnuto (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. (oprávnění právo na jejich náhradu nemají a povinnému podle obsahu spisu žádné náklady v tomto stadiu řízení nevznikly).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. dubna 2009

JUDr. Pavel Krbek, v. r.

předseda senátu