20 Cdo 2496/2009
Datum rozhodnutí: 26.05.2011
Dotčené předpisy: § 712 obč. zák.




20 Cdo 2496/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Ing. V. V., CSc. , zastoupeného JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 18, proti povinným 1/ J. M. , 2/ E. M. , obou zastoupeným JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem se sídlem v Praze 4, Přímětická 1185, vyklizením bytu se zajištěním bytové náhrady, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 E 1737/2005, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2007, č. j. 17 Co 389/2006-43, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Oprávněný je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení každému povinnému 960,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce.

O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 7. 8. 2006, č. j. 13 E 1737/2005-23, zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (výrok I.) a oprávněnému uložil zaplatit povinnému náklady právního zastoupení ve výši 5 150,- Kč (výrok II.).

Městský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I., ve výroku II. ho změnil tak, že oprávněný je povinen zaplatit povinným do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jejich zástupce částku 3 748,50 Kč, a dále oprávněnému uložil zaplatit ve stejné lhůtě povinným na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 284,- Kč také k rukám jejich zástupce. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že oprávněný nezajistil povinným přiměřený byt, byl-li tento zajištěn na dobu neurčitou, ale jen na dobu dvanácti měsíců; odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1401/97.

Oprávněný v dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ), namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítá také, že z § 712 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen obč. zák. ), vyplývá, že oprávněný je povinen respektovat kvalitativní parametry bytu, nikoliv však kvalitativní parametry nájemního vztahu, neboť toto ustanovení hovoří pouze o vlastnostech bytu. Proto požadavek na zajištění stejných podmínek nájmu § 712 obč. zák. neodpovídá. Zásadní právní význam přisuzuje otázkám, zda při posouzení přiměřenosti náhradního bytu je třeba hledět nejen na vlastnosti bytu, ale i na podmínky uzavření nájemního vztahu ohledně tohoto bytu, zejména na dobu trvání nájmu, zda časové hledisko, jak uvádí odvolací soud, je jedním z kritérií přiměřenosti náhradního bytu podle § 712 obč. zák., a zda lze ve vztahu k posouzení přiměřenosti náhradního bytu požadovat dlouhodobý nájem , i když zákon tento pojem nezná. Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Povinní ve svém vyjádření k dovolání uvedli, že 2/ povinná se z bytu odstěhovala již v dubnu 2008 a od května 2008 v bytě bydlí někdo jiný, a že 1/ povinný v bytě nebydlel již delší dobu před vydáním exekučního rozhodnutí, takže spor se jeví jako nadbytečný. Uvedli dále, že dovolací soud již otázku přiměřenosti náhradního bytu řešil a odvolací soud ve věci rozhodl v souladu s názorem zaujatým Nejvyšším soudem. Navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Dovolací soud projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soud řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 v části první zákona č. 7/2009 Sb.).

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jež podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).

Dovolatel napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam, posouzením uplatněných námitek však k tomuto závěru dospět nelze.

V souzené věci je exekučním titulem rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 4. 2007, č. j. 27 C 29/2005-16, kterým soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 515/9, o dvou pokojích, kuchyni, předsíni, komoře a příslušenství, ve 2. podlaží domu v Praze 4, k. ú. Michle, na adrese Praha 4, Jaurisova 515/4, kterou dal žalobce (oprávněný) žalovaným (povinným), s tím, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem měsíce následujícího po právní moci rozsudku. Žalovaní jsou povinni byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu.

Je výrazem ustálené soudní praxe, že u bytových náhrad, jimiž jsou přiměřený náhradní byt, náhradní byt nebo náhradní ubytování, je podmínka jejich zajištění z časového hlediska splněna pouze tehdy, je-li náhrada zajištěna na dobu neurčitou. Již v usnesení ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 820/97, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura č. 20 ročníku 1998 pod poř. č. 149, a v usnesení ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1401/97, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura č. 6 ročníku 2000 pod poř. č. 68 Nejvyšší soud uvedl, že ochrana, kterou nájemnímu vztahu k bytu poskytuje zákon, se nevyčerpává tím, že pronajímatel může nájem bytu vypovědět jen z důvodů stanovených v zákoně, ale že její součástí je i okolnost, že po zániku práva nájmu bytu je vyklizení bytu bývalým nájemcem ve vymezených případech podmíněno zajištěním bytové náhrady. Vedle kvalitativních znaků bytových náhrad je součástí této ochrany též prvek časový, konkrétně doba, na kterou má být příslušná bytová náhrada zajištěna.

Možnost zajistit bytovou náhradu pouze na dobu určitou stanoví občanský zákoník bez dalšího jen pro přístřeší, jež je jako provizorium definováno (srov. § 712 odst. 5 obč. zák.). V jiných případech zákon se zajištěním bytové náhrady (jen) na dobu určitou nepočítá.

V uvedených rozhodnutích byl tak formulován závěr, že u bytových náhrad, jimiž jsou přiměřený náhradní byt, náhradní byt nebo náhradní ubytování, je podmínka jejich zajištění z časového hlediska splněna vždy, byla-li náhrada zajištěna na dobu neurčitou, tedy na dobu, o které není jisto, ve kterém časovém okamžiku skončí a která s přihlédnutím k úpravě institutu nájmu bytu poskytuje nájemci stanovenou míru ochrany.

Od těchto závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit; aplikoval je i v novějších rozhodnutích, kupříkladu v rozsudku ze dne 20.12.2001, sp. zn. 26 Cdo 2681/2000, nebo v usnesení ze dne 26.2.2004, sp. zn. 20 Cdo 856/2003.

Lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu; Nejvyšší soud je proto bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Dovolání oprávněného bylo odmítnuto, povinným vzniklo podle ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Podle obsahu spisu jim soud přiznal náhradu nákladů v souvislosti s podáním vyjádření jejich právního zástupce ze dne 28. 4. 2009, tvořenou odměnou ve výši 1300,- Kč (§ 12 odst. 1 písm. a/ bod 2. vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, po snížení o 50 % podle § 14 odst. 1, § 15 a o dalších 50 % podle § 18 odst. 1 a po zvýšení o 30 % podle § 19a téže vyhlášky), paušální náhradou hotových výdajů za 1 úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) a částkou 320,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 20 %, kterou bude advokát povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. května 2011

JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, v. r.
předsedkyně senátu