20 Cdo 2482/99
Datum rozhodnutí: 30.08.2000
Dotčené předpisy:




20 Cdo 2482/99

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně P. H., proti žalovanému F. H., o zrušení práva společného nájmu bytu manžely, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 13/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. května 1999, č.j. 13 Co 181/99 - 141, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. listopadu 1998, č.j. 17 C 13/94 - 121, zrušil společný nájem účastníků (bývalých manželů) k bytu označenému ve výroku s tím, že byt bude nadále užívat jako nájemce žalobkyně a žalovaný je povinen jej vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu. V rozsahu, ve kterém se žalobkyně domáhala učení, že právo nájmu bytu žalovanému skončí dnem, kdy mu bude zajištěno náhradní ubytování (náhradní byt), žalobu zamítl.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. května 1999, č.j. 13 Co 181/99 - 141, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když uzavřel, že - ve smyslu § 708 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák.") - nedošlo k zániku práva společného nájmu bytu manžely opuštěním společné domácnosti žalobkyní, jelikož důvodem opuštění společné domácnosti byla snaha do vyřešení bytové situace zajistit klidné prostředí pro nezletilé děti. Dále uvedl, že při rozhodování o dalším nájmu bytu (dle § 705 odst. 3 obč. zák.) vzal zřetel zejména na zájmy dětí, které spolu se žalobkyní obývají objekt nevhodný k trvalému bydlení. Ztotožnil se též s názorem soudu prvního stupně, že žalobkyně, která byt získala před uzavřením manželství se žalovaným, jej bude (s ohledem na počet členů její domácnosti) využívat účelněji než žalovaný. Zdravotní stav žalovaného, jakkoli závažný, za skutečnost, jež by převážila kritéria zohledněná ve prospěch žalobkyně, odvolací soud neměl. Návrh žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání soud zamítl, maje za to, že předkládaná otázka (totiž zda převažuje zdravotní stav žalovaného nebo zájem nezletilého dítěte) zásadní význam po stránce právní nemá.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný (zastoupený advokátkou) včas podaným dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř."), přičemž za otázku zásadního právního významu, která v jeho konkrétním případě" ještě nebyla judikaturou řešena, považuje jednak otázku, zda při rozhodování o dalším nájmu bytu po zrušení společného nájmu bytu manželů dle § 705 odst. 3 obč. zák. převažuje zájem nezletilého dítěte účastníků či zdravotní stav žalovaného, jednak otázku opuštění společné domácnosti žalobkyní. Podle dovolatele je dána existence dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně namítá, že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně konstatoval, že nedošlo ve smyslu § 708 obč. zák. k zániku společného nájmu bytu manželů v důsledku opuštění společné domácnosti žalobkyní, a dále, že podle § 705 odst. 3 obč. zák. při rozhodování o dalším nájmu vzal na zřetel zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele, aniž aby se zabýval námitkami žalovaného.

Dovolání v dané věci není přípustné.

Dle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení § 237, § 238 a § 239 o. s. ř. Podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. dovolání přípustné není, neboť rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím a nikoliv měnícím. Dovolání není přípustné ani dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., protože to předpokládá dřívější jiný rozsudek soudu prvního stupně a rozsudek ze dne 19. listopadu 1998 je prvním rozsudkem soudu prvního stupně ve věci. Vady vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž dovolací soud přihlíží i z úřední povinnosti, dovoláním namítány nejsou a ani z obsahu spisu se nepodávají. Podmínky stanovené v § 239 odst. 1 o. s. ř. věc rovněž nesplňuje, jelikož odvolací soud výrokem rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání dle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., na něž dovolatel výslovně odkazuje. Podle tohoto ustanovení, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Dovolání může být ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je.

Právním posouzením je činnost soudu, při niž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.

Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy pře svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné ( nové") řešení této právní otázky (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).

Dovolatel (který návrh na vyslovení přípustnosti dovolání vskutku řádně a včas učinil - srov. protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 12. května 1999 na č.l. 138 p.v.) spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázky opuštění společné domácnosti žalobkyní a otázky, zda při rozhodování o dalším nájmu bytu po zrušení společného nájmu bytu manželů ve smyslu § 705 odst. 3 obč. zák. převažuje zájem nezletilého dítěte účastníků či zdravotní stav žalovaného, neboť je má v jeho konkrétním případě" za judikaturou neřešené.

Ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen R 27/1999").

Vedle hledisek v ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák. výslovně uvedených soudy ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí podle okolností konkrétního případu přihlížejí jako k dalším právně významným hlediskům zejména k sociálním a majetkovým poměrům účastníků (s přihlédnutím k možnosti nového uspořádání bytových poměrů), ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, ke společenskému významu a náročnosti jejich práce, k účelnému využití bytu, jakož i k tomu, zda u osob, které zůstanou v bytě bydlet jsou předpoklady ke klidnému a spořádanému soužití (k tomu srov. opět cit. R 27/1999 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. července 1998, sp. zn. 3 Cdon 12/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 21, ročník 1998, pod číslem 153, případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný v témže časopise č. 11, ročník 1997 pod číslem 87). V obecné rovině přitom tato další hlediska mají stejnou váhu jako hlediska příkladmo zmíněná v ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák.

Jestliže tedy odvolací soud hodnotil a přihlédl vedle zájmu nezletilých dětí žijících ve společné domácnosti se žalobkyní i ke zdravotnímu stavu žalovaného, stejně jako k tomu, že před uzavřením manželství účastníků byla nájemnicí předmětného bytu žalobkyně, pak hypotézu ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák. vymezil v souladu s konstantní judikaturou. Z toho, jak se obecně správná právní východiska užitá odvolacím soudem prosadila v konkrétní věci (tedy která ze zkoumaných hledisek měl soud v daném případě - se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu - za převažující nad jinými), již na zásadní právní význam rozhodnutí (jenž se pojí právě s obecným přesahem do soudní praxe) usuzovat nelze. V tomto smyslu tedy rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam nemá (shodný závěr formuloval Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1735/99).

Také argument významností řešení otázky trvalého opuštění společné domácnosti žalobkyní" se prostřednictvím dovolacích argumentů nemůže prosadit. V tomto směru je nutno především uvést, že dovolatel (jak plyne z výše zmíněného protokolu o jednání před odvolacím soudem) navrhl vyslovení přípustnosti dovolání jen k řešení otázky, čí zájem převažuje při rozhodování dle § 705 odst. 3 obč. zák.; navíc i zde platí, že dovolatelovo tvrzení, že věc nebyla judikaturou řešena v jeho konkrétním případě", na zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy) neukazuje (srov. opět výše cit. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1339/96 a sp. zn. 20 Cdo 1735/99). Jinak řečeno, ani na základě této argumentace Nejvyšší soud dovolání přípustným (dle § 239 odst. 2 o. s. ř.) neshledal.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, u žalobkyně však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2, věty první (per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. srpna 2000

JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová