20 Cdo 2475/98
Datum rozhodnutí: 25.05.2000
Dotčené předpisy:




20 Cdo 2475/98

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných A) J. O., a B) V. O., proti povinným 1) V. Š. a 2) D. Š., vyklizením bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. E 1456/97, o dovolání druhé povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. března 1998, č.j. 21 Co 121/98-19, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Druhá povinná je povinna zaplatit oprávněným k ruce společné a nedílné do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 550,--Kč, k rukám jejich zástupkyně.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. března 1998, č.j. 21 Co 121/98-19, potvrdil k odvolání druhé povinné usnesení ze dne 4. prosince 1997, č.j. E 1456/97-5, ve znění opravného usnesení ze dne 6. února 1998, č.j. E 1456/97-13, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 nařídil výkon rozhodnutí (rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. ledna 1997, sp. zn. 32 C 409/92) vyklizením povinných z tam označeného bytu. Odvolací soud se neztotožnil s tvrzením odvolatelky, že vykonávaný rozsudek není vykonatelný, jelikož jí dosud nebyl řádně doručen, a uzavřel, že k doručení tohoto rozsudku došlo uložením na poště dne 12. května 1997.

Druhá povinná (zastoupena advokátem) podala proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), namítajíc, že je dán dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. Dovolatelka vyslovuje přesvědčení, že k účinnému náhradnímu doručení zásilky může dojít, jen je-li bez jakýchkoli pochyb zjištěno, že se adresát v místě, kam je zásilka doručována, skutečně nezdržuje . Poukazuje přitom na to, že v nalézacím řízení byla řešena otázka, zda předmětný byt užívá či nikoliv (a cituje příslušné pasáže z odůvodnění rozsudku), s tím, že i oprávnění uváděli, že dovolatelka byt dle jejich názoru neužívá. Na tomto základě musely podle dovolatelky přinejmenším vzniknout důvodné pochyby o tom, zda se v době doručování rozsudku v bytě zdržovala. Soudu proto vytýká, že náhradní doručení vykázal, aniž by si skutečně ověřil, zda se v bytě zdržuje. Tím, že byla vyznačena právní moc rozsudku, ačkoliv tento právní moci nikdy nenabyl, tudíž byla dovolatelce odňata možnost jednat před soudem (jinak by proti rozsudku samozřejmě podala dovolání). Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Oprávnění ve vyjádření navrhují dovolání zamítnout, majíce za to, že uplatněný dovolací důvod se netýká exekučního řízení, nýbrž řízení nalézacího.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř. Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím a napadané rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v odstavci 1 pod písmeny b/ až f/. Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (srov. § 239 odst. 1 o. s. ř. ) a povinná návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodala (srov. § 239 odst. 2 o. s. ř.).

Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o. s. ř.

Pro vady vypočtené v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné (s výjimkami zakotvenými v ustanovení § 237 odst. 2 o. s. ř.) proti každému rozhodnutí odvolacího soudu. Jelikož jiné vady řízení nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se zabýval otázkou, zda řízení je postiženo vadou tvrzenou dovolatelkou.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Okolnost, že odvolací soud měl vykonávaný rozsudek (podle dovolatelky mylně) za vykonatelný, případně, že na tomto rozsudku byla vyznačena doložka právní moci, ač dosud pravomocný není, však vadu exekučního řízení dle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. nezpůsobuje. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1935/98, uvedl, že zmatečnost nalézacího řízení není vadou řízení o výkon rozhodnutí v nalézacím řízení vydaného. Existence vykonatelného titulu (zde vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1) je jedním z předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí (srov. i § 261 odst. 2 o. s. ř.). Případné pochybení soudu při hodnocení otázky, zda je zde způsobilý exekuční titul, je tedy omylem v právním posouzení předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí (pro vyhovění návrhu), nikoli vadou, kterou by povinné (dovolatelce) byla odnímána možnost jednat před exekučním soudem. Ostatně, má-li dovolatelka za to, že vykonávané rozhodnutí jí v nalézacím řízení vůbec nebylo doručeno, nic jí nebrání v tom, aby uvedenou otázku postavila najisto tím, že proti němu podá odvolání (lhůta k podání odvolání běží účastníkům řízení - bez zřetele k tomu, zda rozhodnutí již bylo opatřeno doložkou právní moci - až od účinného doručení rozhodnutí).

Lze tedy uzavřít, že exekuční řízení vadou dle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. postiženo není. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usnesením odmítl.

Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, takže oprávněným vzniklo ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2, věty první (per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady přitom u každého z oprávněných sestávají z odměny ve výši jedné poloviny úkonu právní služby (vyjádření k dovolání), tedy ve výši 250,- Kč (§ 7, § 9 odst. 1 a § 11 odst. 2 písm. e/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. - advokátního tarifu), snížené o dvacet procent (§ 12 odst. 4 vyhlášky) a z režijního paušálu ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky). Celkem tak Nejvyšší soud přiznal oprávněným k tíži dovolatelky částku 550,-Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Brně 25. května 2000

JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová