20 Cdo 247/2002
Datum rozhodnutí: 20.03.2002
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 247/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Č. p., a. s. proti povinné A., a. s., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 E 16/98, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 1999, č. j. 22 Co 48/99, 539/98-25, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným usnesením městský soud prvním výrokem potvrdil usnesení z 31. března 1998, č. j. 25 E 16/98-7, jímž obvodní soud nařídil výkon rozhodnutí (rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze z 19. března 1997, č. j. 12 Cm 371/94?19) prodejem movitých věcí povinné k vymožení částky 872.371,- Kč, nákladů předcházejícího řízení ve výši 34.896,- Kč a nákladů výkonu rozhodnutí ve výši 17.448,- Kč, a výrokem druhým změnil usnesení ze 4. listopadu 1998, č. j. 25 E 16/98-19, kterým obvodní soud povinnou vyzval k zaplacení soudního poplatku z odvolání ve výši 17.448,- Kč, tak, že se jí tento soudní poplatek nevyměřuje.

Usnesení odvolacího soudu napadla v jeho prvním výroku povinná, zastoupená advokátem, včasným dovoláním, v němž dovozuje, že jí tím, že se odvolací soud v exekučním řízení nezabýval její námitkou, že jí vykonávaný rozsudek krajského obchodního soudu nebyl doručen byla odňata možnost jednat před soudem, a že rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci při neprovedení důkazů .

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 26. ledna 1999, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále též jen o. s. ř. ).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však v souzené věci nejde.

Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu ve výroku napadeném dovoláním - není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům vyjmenovaným v odstavci 1 pod písmeny b/ až f/ (a tedy ani pod jeho písmenem d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu). Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (srov. § 239 odst. 1 o. s. ř.) a povinná návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodala (srov. § 239 odst. 2 o. s. ř.).

Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o. s. ř.

Pro vady vypočtené v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné (s výjimkami zakotvenými v ustanovení § 237 odst. 2 o. s. ř.) proti každému rozhodnutí odvolacího soudu. Jelikož jiné vady řízení nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se zabýval otázkou, zda řízení je postiženo vadou, kterou vytýká dovolatelka.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že jeho účastníku byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom takový postup soudu, jímž byla účastníku řízení znemožněna realizace těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, šlo-li o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Okolnost, že odvolací soud měl vykonávaný rozsudek (podle dovolatelky mylně, jelikož, jak v dovolání tvrdí, jí ani jejímu právnímu zástupci nebyl doručen) za vykonatelný, však vadu exekučního řízení dle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. nezpůsobuje. Nejvyšší soud již opakovaně (v usnesení ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1935/98, a poté v usnesení ze dne 25. května 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod poř. č. 123) uvedl, že zmatečnost nalézacího řízení není vadou řízení o výkon rozhodnutí v nalézacím řízení vydaného. Existence vykonatelného titulu (zde vykonatelného rozsudku krajského obchodního soudu) je jedním z předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí (srov. i § 261 odst. 2 o. s. ř.). Případné pochybení soudu při hodnocení otázky, zda je zde způsobilý exekuční titul, je tedy omylem v právním posouzení předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí (pro vyhovění návrhu), nikoli vadou, kterou by povinné (dovolatelce) byla odnímána možnost jednat před exekučním soudem. Ostatně, má-li dovolatelka za to, že vykonávané rozhodnutí jí v nalézacím řízení vůbec nebylo doručeno, nic jí nebrání v tom, aby uvedenou otázku postavila najisto tím, že proti němu podá odvolání (lhůta k podání odvolání běží účastníkům řízení - bez zřetele k tomu, zda rozhodnutí již bylo opatřeno doložkou právní moci - až od účinného doručení rozhodnutí).

Lze tedy uzavřít, že exekuční řízení vadou dle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. postiženo není. Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení uvedených výše, Nejvyšší soud je - aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) - podle § 243b odst. 4, odst. 5 věty za středníkem a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usnesením odmítl.

Povinná z procesního hlediska podáním nepřípustného dovolání zavinila jeho odmítnutí, oprávněné, jež by měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 věty první (per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. března 2002

JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.

předseda senátu