20 Cdo 2468/2007
Datum rozhodnutí: 29.06.2009
Dotčené předpisy:




20 Cdo 2468/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného H. S., zastoupeného advokátem, proti povinnému P. J., zastoupeného advokátkou, pro částku 4.916,11 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. Nc 13675/2004, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 31.1.2006, č. j. 19 Co 493/2005-43, takto:



Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 28.2.2005, č.j. Nc 13675/2004-23, kterým obvodní soud nařídil exekuci, jejímž provedením pověřil navrženého soudního exekutora. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že o totožnosti povinného nebylo v průběhu řízení pochyb, ať již byl identifikován (kromě jiného) křestním jménem P. (tedy česky) nebo německy, tedy P. . Odvolací námitky povinného, že o soudním řízení nevěděl, a že mu podkladová rozhodnutí nebyla doručena, považoval městský soud za vyvrácené samotnými exekučními tituly, opatřenými apostilou, na nichž Úřední soud v Ch. vyznačil data doručení rozhodnutí i jejich vykonatelnost, a jejichž vykonatelná vyhotovení vydal oprávněnému, z kterýchžto údajů soud při nařízení exekuce vychází. Nedostatek pravomoci soudu ve S. r. N. by byl dán jen tehdy, jestliže by rozhodování v konkrétní věci vůbec do pravomoci soudu nepatřilo. Vyplývá-li z exekučních titulů, že německý soud rozhodoval o pohledávce německé firmy vůči české fyzické osobě, nelze z toho automaticky dovozovat nedostatek pravomoci, nýbrž nutno vzít v úvahu, že ve věcech s cizím prvkem se pravomoc soudu dovozuje obvykle z jeho příslušnosti, která může být v majetkových sporech účastníky dohodnuta, tzn. že soudem příslušným, jehož je dána i pravomoc, nemusí být vždy soud podle bydliště žalovaného.

V dovolání (právní posouzení odporující hmotnému právu, a tedy zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, spatřuje v posouzení rozhodnutí justičního orgánu cizího státu jako vykonatelného, aniž se odvolací soud zabýval námitkami podřaditelnými pod ustanovení § 64 písm. c/ a d/ zákona č. 97/1963 Sb.) povinný opětovně namítá, že postupem nalézacího soudu mu byla odňata možnost řádně se účastnit řízení, a to zejména proto, že žaloba ani vykonávaná rozhodnutí mu nebyly doručeny. Kromě toho je v exekučních titulech označen jiným křestním jménem a jiným bydlištěm, než má povinný.

Oprávněný navrhl zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).



Povinný sice argument ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu přednesl, k závěru o splnění této podmínky však (kromě toho, že se dovolává rozporu napadeného rozhodnutí s hmotným právem a přitom poukazuje na předpis procesní) hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.



Ta je jednotná v závěru, že vady v označení účastníků řízení v rozhodnutí, o jehož výkon jde, nejsou na újmu jeho vykonatelnosti, je-li možné z něj bez pochybností dovodit (a o takový případ jde v souzené věci), komu bylo přiznáno právo nebo uloženo povinnost (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29.8.2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2002, pod poř. č. 25.

Další námitkou dovolatel zpochybnil závěr, že k exekuci navržené tituly jsou vykonatelné. Tento závěr je sice závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., aby však mohl soud k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávané věci šlo především o zjištění, zda k exekuci navržená rozhodnutí byla povinnému řádně doručena. Nesprávnost, případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241a odst. 3, resp. § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Za použití druhého (posuzováno podle obsahu dovolání) z uvedených důvodů dovolatel vytýká, že odvolací soud nezjišťoval, zda mu byl exekuční titul řádně doručen, a předložil vlastní skutkovou verzi, že rozhodnutí mu doručeno nebylo a že nastat nemohla ani fikce náhradního doručení, jelikož se v době doručování v místě doručení nezdržoval.

I když dovolatel zpochybnil právní závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti exekučního titulu, učinil tak způsobem neregulérním; závěr o jeho vykonatelnosti založil na vlastních skutkových tvrzeních odlišných od zjištění, k nimž dospěl soud odvolací. Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k nim patří i dovolatelem vytýkané pochybení odvolacího soudu při šetření okolností doručení exekučního titulu), však jak již bylo uvedeno způsobilým důvodem dovolání přípustného jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (§ 238a odst. 2 o.s.ř.) být nemohou.

Výtkou, že mu byla postupem Úředního soudu v Ch. odňata možnost řádně se účastnit řízení , povinný uplatňuje zmatečnost řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř., podle něhož může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. však dovolací soud přihlédne (kromě jiného) též k vadám uvedeným podle § 229 odst. 3 o.s.ř., a to i když nebyly v dovolání uplatněny, ovšem pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (kterážto podmínka v souzené věci viz výše splněna není). Kromě toho Nejvyšší soud již opakovaně vysvětlil, že případné vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) se do řízení exekučního nepřenášejí (srov. např. usnesení z 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní Judikatura č. 11/2000 pod poř. č. 123, usnesení z 30. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1569/2003).

Poněvadž dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O případných nákladech vzniklých povinnému v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§ 88 odst. 1 exekučního řádu).



Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek

V Brně dne 29. června 2009

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu