20 Cdo 2464/2009
Datum rozhodnutí: 30.05.2011
Dotčené předpisy: § 18 odst. 2 předpisu č. 589/1992Sb. ve znění do 31.12.2008, čl. XXI bod 59 předpisu č. 189/2006Sb.




20 Cdo 2464/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné Okresní správy sociálního zabezpečení Karlovy Vary , Krymská 2a, identifikační číslo osoby 00006963, proti povinnému P. L. , pro částku 20.473,- Kč, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 26 Nc 3297/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 30. 6. 2008, č. j. 11 Co 240/2008-50, takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni z 30. 6. 2008, č. j. 11 Co 240/2008-50, a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech z 28. 12. 2007, č. j. 26 Nc 3297/2007-20, pokud jimi bylo rozhodnuto o návrhu povinného na zastavení exekuce nařízené k vymožení částky 3.000,- Kč podle rozhodnutí oprávněné z 30. 4. 1996, č. j. P-11/96, se ruší , a věc se v tomto rozsahu vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 28. 12. 2007, č. j. 26 Nc 3297/2007-20, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, nařízené (k návrhu ze 4. 10. 2007) usnesením z 10. 10. 2007, č. j. 26 Nc 3297/2007-7, k vymožení částek 17.363,- Kč, 110,- Kč a 3.000,- Kč podle platebních výměrů oprávněné z 28. 9. 1998, č. j. 810/98-12, a ze 16. 2. 2001, č. j. 100/2001, a jejího rozhodnutí (o uložení pokuty) z 30. 4. 1996, č. j. P-11/96. Pokud jde o vymáhanou pohledávku ve výši 3.000,- Kč, shodl se odvolací soud s poukazem na ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb. se soudem prvního stupně v závěru, že ta promlčena není, jelikož desetiletá promlčecí doba počítaná od právní moci exekučního titulu (19. 7. 1996) v období od 24. 4. 1997 do 13. 1. 2000, kdy k vymožení téže pohledávky probíhalo u stejného soudu pod sp. zn. 23 E 532/1997 jiné vykonávací řízení, neběžela. S odvolací námitkou povinného, že předmětnému exekučnímu řízení brání překážka věci rozsouzené, se krajský soud vypořádal závěrem, že tomu tak není, jelikož výkon rozhodnutí vedený pod sp. zn. 23 E 532/1997 nebyl zastaven pro materiální nevykonatelnost titulu, jak tvrdil povinný, nýbrž podle § 268 odst. 1 písm. d) o. s. ř. proto, že postihoval věci z něj vyloučené.

V dovolání povinný odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřuje v jeho závěru, že pohledávka přiznaná rozhodnutím oprávněné z 30. 4. 1996, č. j. P-11/96, promlčena není, jelikož promlčecí doba po dobu trvání vykonávacího řízení sp. zn. 23 E 532/1997 od 24. 4. 1997 do 13. 1. 2000 neběžela. Podle jeho názoru je sice nutno aplikovat ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., avšak ve znění účinném v době, kdy rozhodnutí oprávněné z 30. 4. 1996, č. j. P-11/96, nabylo právní moci, tedy k datu 19. 7. 1996 (viz č. l. 6). Dále pak namítá, že o nárocích vyplývajících z dalších dvou exekučních titulů již bylo pravomocně rozhodnuto ve vykonávacích řízeních proběhlých u téhož okresního soudu pod sp. zn. 24 E 419/99 a 25 E 489/2001, a to tak, že výkon platebních výměrů z 28. 9. 1998, č. j. 810/98-12, a ze 16. 2. 2000, č. j. 100/2001, nařízený prodejem movitých věcí byl usneseními z 8. 7. a z 9. 8. 2002 zcela zastaven, předmětné řízení tedy podle jeho názoru bylo postiženo zmatečnostní vadou podle § 229 odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb

Dovolání, přípustné v části týkající se exekuce nařízené k vymožení pohledávky přiznané rozhodnutím oprávněné z 30. 4. 1996, č. j. P-11/96, podle § 238a odst. 1 písm. d), odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. (pro rozpor s hmotným právem), je v této části i důvodné.

Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), ani vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud je-li dovolání přípustné povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v části dovolání týkající se exekuce nařízené k vymožení pohledávky přiznané rozhodnutím oprávněné z 30. 4. 1996, č. j. P-11/96, namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že vymáhaná pohledávka protože promlčecí doba po dobu trvání probíhajícího jiného vykonávacího řízení neběžela promlčena není.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Podle ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2008 (tedy jak v době právní moci exekučního titulu, tj. k 19. 7. 1996, tak v době zahájení exekučního řízení, tedy 4. 10. 2007, a vydání rozhodnutí okresního /28. 12. 2007/ i krajského /30. 6. 2008/ soudu), se právo vymáhat pojistné promlčuje za deset let od právní moci platebního výměru, jímž bylo vyměřeno. Větou Promlčecí doba neběží po dobu řízení u soudu bylo ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb. doplněno až ustanovením článku XXI., bod 59, zákona č. 189/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o nemocenském pojištění, a to teprve s účinností od 1. 1. 2009 podle článku LXVIII. tohoto zákona (speciální přechodná ustanovení článku XXII. uvedeného zákona, vztahující se k zákonu 589/1992 Sb., se otázkou stavení promlčecí doby nezabývají).

Z uvedeného plyne, že veřejnoprávní úprava (srov. ustanovení § 108 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, podle něhož pokud tento zákon nestanoví jinak, platí pro řízení ve věcech nemocenského pojištění a důchodového pojištění a pro řízení ve věcech pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti obecné předpisy o správním řízení) účinná ke dni právní moci exekučního titulu, od níž běží promlčecí doba, institut stavení této doby neznala. Je-li tomu tak, pak desetiletá promlčecí doba podle § 18 odst. 2 věty první a § 22 odst. 4 (jde o pokutu) zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2008, uběhla 19. 7. 2006, a protože návrh na nařízení exekuce byl podán teprve 4. 10. 2007, důvod k jejímu zastavení podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dán je.

Dospěl-li odvolací soud k závěru jinému, je jeho právní posouzení věci nesprávné, a protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.), podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil; poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc tomuto soudu vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).

Pokud jde o řízení o návrhu na zastavení exekuce nařízené k vymožení pohledávek 17.363,- Kč a 110.000,- Kč přiznaných dalšími dvěma exekučními tituly, tedy platebními výměry z 28. 9. 1998, č. j. 810/98-12, a ze 16. 2. 2000, č. j. 100/2001, povinný námitkou, že řízení je v této části stiženo zmatečnostní vadou podle § 229 odst. 2 písm. b) o. s. ř. neuplatňuje žádný z taxativně vymezených dovolacích důvodů; zmatečnosti totiž již podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. - způsobilým dovolacím důvodem nejsou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005). Dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. přihlédnout (a to i kdyby nebyly v dovolání uplatněny), avšak jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Uvedený předpoklad však v projednávané věci naplněn není, neboť jinou námitku, z níž by bylo možno dovodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, dovolatel ani nepřednesl. Má-li za to, že předmětnému exekučnímu řízení bránila překážka věci rozsouzené, může svou námitku uplatnit (za předpokladu, že mu dosud neuplynula lhůta) prostřednictvím žaloby pro zmatečnost.

Protože tedy dovolání v této části není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. května 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu