20 Cdo 2450/2016
Datum rozhodnutí: 12.08.2016
Dotčené předpisy: § 26 odst. 1 zák. o rod., § 26 odst. 3 zák. o rod., § 99 zák. o rod., § 163 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



20 Cdo 2450/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D., a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněného D. P. , zastoupeného JUDr. Pavlou Promnou, advokátkou se sídlem v Havířově, Hlavní třída č. 442/65, proti povinnému J. P. , zastoupenému Mgr. Ondřejem Holkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Čujkovova č. 1736/30, pro dlužné výživné 133 500 Kč a běžné výživné 1 500 Kč měsíčně, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 97 EXE 11814/2013, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. června 2015, č. j. 10 Co 145/2015-184, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. června 2015, č. j. 10 Co 145/2015-184, se ve výroku II., kterým bylo změněno usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. prosince 2014, č. j. 97 EXE 11814/2013-146, tak, že exekuce vedená na základě pověření Okresního soudu v Ostravě č. j. 97 EXE 11814/2013-31 ze dne 26. června 2013 se ve vztahu k vymáhání výživného za období od 1. listopadu 2005 do 31. srpna 2011 částečně zastavuje, ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Ostravě pověřením ze dne 26. června 2013, č. j. 97 EXE 11814/2013-31, pověřil provedením exekuce na majetek povinného na základě rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 19. října 2005, č. j. 14 Nc 240/2005-31, SV 135/2005 (exekuční titul), k vymožení dlužného výživného za dobu od 1. listopadu 2005 do 30. dubna 2013 ve výši 133 500 Kč a pro běžné výživné za dobu od 1. května 2013 do budoucna ve výši 1 500 Kč měsíčně splatné vždy do každého prvého dne v měsíci předem k rukám matky (tehdy nezletilého) oprávněného a nákladů exekuce, soudní exekutorku Mgr. Pavlu Fučíkovou, Exekutorský úřad Ostrava (dále jen soudní exekutorka ).

Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 9. prosince 2014, č. j. 97 EXE 11814/2014-146, zamítl návrhu povinného ze dne 2. srpna 2013, doručený soudní exekutorce dne 19. srpna 2013, ve znění jeho doplnění ze dne 26. srpna 2013, 10. září 2013 a 9. dubna 2014, na zastavení exekuce co do dlužného výživného za dobu od 1. listopadu 2005 do 30. dubna 2013 ve výši 133 500 Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 97 EXE 11814/2013. Uvedl, že dohoda povinného s matkou oprávněného o odlišné výši výživného, resp. o tom, že povinný nebude posílat výživné na oba své tehdy nezletilé syny, z nichž jedním je právě oprávněný, není relevantní. Jedná se toliko o dohodu mezi povinným a jedním ze zákonných zástupců oprávněného, která není podle § 97 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen ZoR ), přípustná, tj. je neplatná, a nemůže být proto důvodem pro zánik povinnosti povinného plnit vyživovací povinnost. Povinným tvrzený rozpor exekuce s dobrými mravy v exekuci neobstojí, protože dobré mravy představují kategorii hmotněprávní (§ 96 odst. 2 ZoR), která má své opodstatnění v nalézacím řízení, nikoliv v řízení exekučním.

K odvolání povinného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. června 2015, č. j. 10 Co 145/2015-184, usnesení okresního soudu v Ostravě ze dne 9. prosince 2014, č. j. 97 EXE 11814/2014-146, kterým byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce ve vztahu k vymáhání dlužného výživného pro oprávněného za období od 1. září 2011 do 30. dubna 2013 potvrdil, ve zbývající části toto usnesení změnil tak, že exekuce vedená na základě pověření Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. června 2013, č. j. 97 EXE 11814/2013-31, se ve vztahu k výživnému za období od 1. listopadu 2005 do 31. srpna 2011, částečně zastavuje. Dospěl k závěru, že je na místě odchýlit se od závěru obsaženého například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2011, sp. zn. 20 Cdo 5182/2009, ohledně uplatnění námitky dobrých mravů v exekučním řízení. Výživné pro oprávněného od 1. listopadu 2005 do 31. srpna 2011 bylo exekučním titulem stanoveno již dne 19. října 2005, exekuční návrh však byl podán až dne 8. dubna 2013, dohoda mezi povinným a matkou (jinak i zákonnou zástupkyní) tehdy nezletilého oprávněného tak byla realizovaná minimálně až do 31. srpna 2011, kdy se druhý syn povinného a matky oprávněného odstěhoval z domácnosti povinného k prarodičům a došlo ke zvýšení výživného pro oprávněného. Přestože dohoda mezi povinným a matkou oprávněného nemá oporu v zákoně, je s ohledem na výše uvedené podle názoru odvolacího soudu dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), ve vztahu k výživnému za dobu od 1. listopadu 2005 do 31. srpna 2011, tj. za dobu, po kterou byla tato dohoda realizována. Odvolacímu soudu je známo, že k obdobným dohodám v praxi často dochází, protože rodičům ulehčují administrativu spojenou s úhradami výživného. V posuzované věci byla dohoda výsledkem situace, za níž každý z rodičů (povinný a matka oprávněného) pečoval o jednoho ze synů (oprávněného a bratra oprávněného). Výživné na oba syny bylo stanoveno ve stejné výši, proto se povinný s matkou oprávněného vzájemně dohodli na neplacení výživného. Tím, že každý z nich neplatil na druhého ze synů, měli k dispozici v podstatě stejné finanční prostředky, jako kdyby mezi nimi dohoda neexistovala, tj. jako kdyby druhý z rodičů výživné řádně platil. Za této situace je proto spravedlivé, aby byla exekuce zastavena, opačný postup by byl v rozporu s dobrými mravy, respektive by byl nemorálním a nedůvodným zneužíváním práva, kterému nelze poskytovat ochranu.

Usnesení odvolacího soudu co do výroku II., jímž byla částečně zastavena exekuce pro dlužné výživné za období od 1. listopadu 2005 do 31. srpna 2011, napadl oprávněný dovoláním. Namítá, že ani realizace jinak neplatné dohody mezi povinným a matkou oprávněného nemůže ovlivnit nárok oprávněného na výživné ve výši stanovené exekučním titulem a odůvodnit tak zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe ohledně uplatnění námitky rozporu s dobrými mravy v exekučním řízení, z níž vyplývá, že tato námitka není přípustná v exekučním řízení a relevantní je toliko v nalézacím řízení. I přes znalost této judikatury však odvolací soud dospěl k závěru, podle kterého by bylo exekuční vymáhání výživného za období od 1. listopadu 2005 do 31. srpna 2011 za situace, kdy byl exekuční návrh podán až dne 8. dubna 2013, nemorální a nedůvodné. Oprávněný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. června 2015, č. j. 10 Co 145/2015-184, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2016, sp. zn. 20 Cdo 380/2016), přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Předmětnou otázku je i v současné době nutné posuzovat podle zákona o rodině (srov. § 3028 odst. 2 OZ), neboť k dohodě, kterou podle povinného byla změněna výše výživného pro oprávněnou, došlo za účinnosti zákona o rodině, a podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013, přičemž relevantní ustanovení § 163 odst. 2 o. s. ř. bylo s účinností od 1. ledna 2014 zrušeno (nyní obdobně § 475 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních).

Podle ustanovení § 26 odst. 1 a odst. 3 ZoR 1) před rozhodnutím, kterým se rozvádí manželství rodičů nezletilého dítěte, upraví soud jejich práva a povinnosti k dítěti pro dobu po rozvodu, zejména určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu; a 3) rozhodnutí o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti může být nahrazeno dohodou rodičů, která ke své platnosti potřebuje schválení soudu.

Podle ustanovení § 99 ZoR 1) změní-li se poměry, může soud i bez návrhu změnit dohody a soudní rozhodnutí o výživném pro nezletilé děti. Dojde-li k zrušení nebo snížení tohoto výživného za minulou dobu, spotřebované výživné se nevrací; 2) nejde-li o výživné pro nezletilé děti, může dojít ke změně nebo k zrušení pouze na návrh.

Podle ustanovení § 163 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2013 rozsudky o výchově a výživě nezletilých dětí a o přiznání, omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo o pozastavení jejího výkonu lze změnit i bez návrhu, změní-li se poměry.

V posuzované věci byla exekuce nařízena na základě exekučního titulu, kterým je rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 19. října 2005, č. j. 14 Nc 240/2005-31, SV 135/2005, jímž mimo jiné byl bratr oprávněného svěřen do výchovy otce a oprávněný byl svěřen do výchovy matky a to shodně i pro dobu po rozvodu manželství povinného a matky oprávněného, dále bylo rozhodnuto o povinnosti matky oprávněného přispívat na výživu bratra oprávněného částkou 1 500 Kč měsíčně s účinností od 1. listopadu 2005 a o povinnosti povinného přispívat na výživu oprávněného rovněž částkou 1 500 Kč měsíčně s účinností taktéž od 1. listopadu 2005. Vzhledem k tomuto rozhodnutí se povinný s matkou oprávněného dohodli na neplacení výživného na toho ze synů, jenž jim nebyl svěřen do výchovy. Tato dohoda byla realizována v zásadě až do 31. srpna 2011. Odvolací soud na podkladě těchto skutečností usoudil, že exekuce vedená na dlužné výživné, které dodržováním této dohody ze strany povinného a matky oprávněného vzniklo, je v rozporu s dobrými mravy a proto nepobírá právní ochrany.

Shora uvedený výklad odvolacího soudu je však v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2016, sp. zn. 20 Cdo 380/2016, podle něhož pokud se rodiče nezletilého dítěte na výživném dohodli s tím, že jejich dohodu schválil ve smyslu § 26 odst. 1 a 3 ZoR soud, nelze tuto dohodu měnit jinak než rozhodnutím soudu, tj. rozsudkem, kterým soud určí novou výši výživného, nebo rozsudkem, jímž soud schválí novou dohodu o výši výživného (srov. § 99 ZoR), neboť jen soud může i bez návrhu v případě změny poměrů měnit soudem schválené dohody a soudní rozhodnutí o výživném pro nezletilé děti. Jde-li o výživné pro děti zletilé, může dojít ke změně nebo ke zrušení soudem určené vyživovací povinnosti pouze na návrh. Dohoda rodičů o výši výživného neschválená soudem a vydaná za situace, kdy soud již určil výši výživného svým rozhodnutí, jednak není exekučním titulem, na základě něhož by bylo možné nařídit exekuci, a dále není způsobilá změnit výši výživného stanovenou soudním rozhodnutím (pokud toto rozhodnutí nebylo zrušeno). Jestliže tedy jednou bylo rozhodnuto o výživném soudním rozhodnutím, je nepřípustné toto rozhodnutí měnit prostou dohodou rodičů, neboť jen soud je za této situace oprávněn přezkoumat takovou dohodou rodičů a především to, zda nová výše výživného odpovídá odůvodněným potřebám (nezletilého) dítěte a schopnostem a možnostem povinného rodiče. Na závěrech shora přijatých nemůže nic změnit ani to, že oba rodiče se v dobré víře domluvili na výchově oprávněného jako na nezletilého. S ohledem na výše uvedené proto dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání oprávněného je důvodné.

S ohledem na výše uvedené je třeba rovněž přisvědčit námitce oprávněného týkající se posouzení rozporu či souladu exekuce s dobrými mravy. Dobré mravy představují hmotněprávní korektiv. Podání exekučního návrhu je však využitím možnosti vyplývající pro oprávněného z procesněprávního předpisu (obdobně jako podání žaloby v nalézacím řízení). Posouzení podání exekučního návrhu podle hmotněprávního ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen obč. zák. ), to znamená z hlediska případného rozporu či souladu s dobrými mravy jakožto morálními pravidly, proto není vůbec na místě. Pokud tak odvolací soud učinil, postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2003, sp. zn. 20 Cdo 2445/2005, případně usnesení Nejvyššího soudu e dne 5. března 2009, sp. zn. 20 Cdo 3756/2008 apod.).

Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu ve vztahu k napadenému výroku II. není správné, neboť spočívá na chybném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadené usnesení bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) v části, kterou bylo změněno usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. prosince 2014, č. j. 97 EXE 11814/2013-146, tak, že exekuce vedená na základě pověření Okresního soudu v Ostravě č. j. 97 EXE 11814/2013-31 ze dne 26. června 2013 se ve vztahu k vymáhání výživného za období od 1. listopadu 2005 do 31. srpna 2011 částečně zastavuje, zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a následující ex. řádu).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. 8. 2016

JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu