20 Cdo 2445/2011
Datum rozhodnutí: 27.03.2013
Dotčené předpisy: § 107 o. s. ř., § 470 obč. zák.




20 Cdo 2445/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D. v exekuční věci oprávněné ČSOB Leasing, a. s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci č. 310/60, identifikační číslo osoby 63998990, proti K. P. , zastoupené Mgr. Marií Jonákovou, advokátkou se sídlem v Příbrami I., Nám. T.G.M. 154, pro částku 692.040,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 21 Nc 5759/2008, a u soudního exekutora JUDr. Marcela Smékala, Exekutorský úřad Praha východ, se sídlem v Praze 4, Michelská 1326/62, pod sp. zn. 081EX 22 090/08, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze z 21. prosince 2010, č.j. 24 Co 296/2010-32, takto:

Usnesení soudního exekutora JUDr. Marcela Smékala z 23. června 2010, č.j. 081 EX 22090/08-010 MZ, a usnesení Krajského soudu v Praze z 21. prosince 2010, č.j. 24 Co 296/2010-32, se ruší a věc se vrací soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením rozhodl soudní exekutor na základě §§ 28, 36 odst. 5 a 52 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. tak, že K. P. .......vstupuje do exekučního řízení........na místě povinného, a to za stavu řízení, jaký tu je v době jejího nástupu do řízení , s odůvodněním, že původní povinný v průběhu exekučního řízení zemřel.

Napadeným rozhodnutím krajský soud usnesení soudního exekutora k odvolání K. P. změnil tak, že na místo povinného V. P., bude v řízení pokračováno s dědičkou K. P. ..... pro vymáhání pohledávky v částce 529.908,26 Kč s příslušenstvím tam specifikovaným (výrok I.). a řízení o nařízení exekuce pro vymáhání plnění ve zbývající části pohledávky vyčíslené v záhlaví tohoto usnesení částkou 692.040,- Kč, tj. pro částku 162.131,74 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok II.).

Své rozhodnutí odůvodnil s poukazem na ustanovení § 107 o. s. ř. (exekutorovu aplikaci ustanovení § 36 odst. 5 exekučního řádu považoval za nesprávnou) tím, že původní povinný, směnečný dlužník zavázaný exekučním titulem, v průběhu exekučního řízení zemřel, a že soud schválil dohodu zůstavitelových tří synů a jeho manželky o vypořádání dědictví, podle níž veškerý zůstavitelův majetek nabyla pozůstalá manželka K. P. Odvolací soud přitom vycházel z konečného usnesení v dědické věci, podle něhož činila čistá hodnota dědictví ke dni smrti zůstavitele (při obvyklé ceně jeho majetku v částce 900.239,88 Kč a při výši dluhů v částce 126.031,78 Kč) částku 774.208,10 Kč. Dále krajský soud zdůraznil, že nepostačuje-li cena dědictví k úhradě dluhů zůstavitele, je dědička povinna hradit dluhy stejným způsobem, jakým se uhrazují při likvidaci dědictví, tedy podle skupin a pořadí určených ustanovením § 175v odst. 2, 3 o. s. ř.; pro tento způsob uspokojování pohledávek věřitelů platí pravidlo, že pohledávky patřící do nižší (pozdější) skupiny mohou být uspokojeny až poté, co byly plně uspokojeny všechny pohledávky skupiny vyšší (tzv. lepší). Mají-li být pohledávky druhé (20.046,- Kč) a páté (60.615,- Kč) skupiny uspokojeny zcela, zbývá pro poměrné uspokojení pohledávek šesté skupiny částka 819.578,88 Kč z obvyklé ceny dědictví (900.239,88 Kč), představující ve vztahu k celkové hodnotě (uvažované ke dni smrti zůstavitele) pohledávek této šesté skupiny (1.070.299,60 Kč) 76,57191% (koeficient pro poměrné uspokojení pohledávek, získaný vydělením částky 819.578,88 Kč částkou 1.070.299,60 Kč tak činí 0,7657191.

Z uvedeného plyne, že z částky zbylé z obvyklé ceny dědictví (po úplném uspokojení pohledávek druhé a páté skupiny, tj. pohřebného a pohledávky na dani příslušného správce daně), tj. z částky 819.578,88 Kč při procentuálním (poměrném) uspokojení se na pohledávku oprávněného (ve výši 692.040 Kč) musí dostat částka 529.908,26 Kč jako jistina, částka 193.554,43 Kč jako úrok z prodlení z exekučního titulu do dne smrti zůstavitele, částka 1.766,14 Kč jako směnečná odměna a částka 59.578,77 Kč jako náhrada nákladů předcházejícího (nalézacího) řízení. V situaci, kdy dědička původního povinného odpovídá za jeho dluh do výše 529.908,26 Kč ve vztahu k jistině, je pak v tomto řízení právní nástupkyní i ve vztahu k úrokům z prodlení z této částky za dobu od 30. prosince 2008 do jejího zaplacení. Zanechal-li zůstavitel dluhy vyšší, než kolik činí cena dědictví nabytého dědičkou, nemá ve zbývající části těchto svých dluhů, přesahujících cenu dědictví, žádného právního nástupce; protože tedy povaha věci neumožňuje, aby o této části dluhu řízení o nařízení exekuce (dosud pravomocně nenařízené, jelikož usnesení o jejím nařízení nebylo povinnému za jeho života doručeno) pokračovalo, bylo na místě jeho částečné zastavení.

V dovolání dědička původního povinného namítá nesprávné právní posouzení (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) její odpovědnosti za dluhy (§ 470 obč. zák.) v souvislosti s otázkou skutečné hodnoty nabytého dědictví obvyklé ceny majetku . Je přesvědčena, že pro další subjekty je, pokud jde o rozhodnutí vydaná v dědickém řízení, závazné pouze to, kdo dědictví nabyl a kdo tedy odpovídá za zůstavitelovy dluhy, nikoli však již výše ceny dědictví, specifikovaná v dědickém rozhodnutí; výši ceny nabytého dědictví jsou tedy podle ní jiné orgány povinny zkoumat v každém případném dalším řízení zvláště. Obecnou cenou majetku je cena, za kterou by bylo možno v době zůstavitelovy smrti tento majetek prodat. V souzené věci tvořily převážnou většinu aktiv dědictví zůstavitelovy dosud nevymožené pohledávky za jeho obchodními partnery, jednotlivými odběrateli, z let 1995-2002, které byly v roce 2008-2009 promlčeny, takže jejich prodejní cena, pokud by vůbec byly prodejné, by byla minimální. Přesto v rámci dědického řízení nebyla zkoumána jejich skutečná hodnota, ale vycházelo se pouze ze zůstavitelova účetnictví. Proto také byla hodnota aktiv vyčíslena částkou 900.239,88 Kč, přestože dovolatelka ve skutečnosti obdržela pouze pohledávku za finančním úřadem v částce 6.530,- Kč, pohledávku za VZP v částce 2.104,- Kč a zůstatek na účtu u GE Money Bank, a. s. ve výši 3.858,64 Kč, zatímco pohledávky za odběrateli v celkové výši (SJM i dědictví) 1.776.766,- Kč nikdy nevymohla a dědictví v této části nikdy ve skutečnosti nenabyla. Dovolatelka má tedy za to, že v rámci dědického řízení hodnota aktiv správně vyčíslena nebyla, jelikož hodnota pohledávek za odběrateli s ohledem na jejich promlčení nedosahovala účetní hodnoty, z níž soud vycházel.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.)

Dovolání, přípustné podle § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., je důvodné.

Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

V rozsudku z 27. července 2010 sp. zn. 21 Cdo 220/2009, Nejvyšší soud uzavřel, že rozsah odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem je dán stavem majetku zanechaného zůstavitelem jeho dědici a cenou tohoto majetku (v době zůstavitelovy smrti, k níž se dědictví nabývá - srov. § 460 občanského zákoníku) na straně jedné a výší zůstavitelových dluhů a přiměřených nákladů jeho pohřbu na straně druhé; je-li rozsah této odpovědnosti zjišťován v řízení, v němž se věřitel domáhá zaplacení své pohledávky za zůstavitelem proti dědici, žalující věřitel má povinnost tvrzení a důkazní o stavu majetku zanechaného zůstavitelem jeho dědici a o ceně tohoto majetku a žalovaný dědic tvrdí a prokazuje okolnosti o stavu zůstavitelových dluhů a o přiměřených nákladech spojených s pohřbem, přičemž z výsledků dědického řízení (byl-li proveden důkaz příslušnými listinami z dědického spisu) zpravidla lze v tomto směru vycházet jen tehdy, nebylo-li žalujícím věřitelem nebo žalovaným dědicem tvrzeno a prokázáno něco jiného.

Právě tak je tomu v souzené věci, kdy pozůstalá manželka (jež v exekučním řízení vedeném k vymožení pohledávky přisouzené zůstavitelovu věřiteli není vázána usnesením o výši ceny dědictví, vydaným v dědickém řízení) v dovolání, shodně jako v odvolání namítá, že cena dědictví protože převážnou část jeho aktiv tvoří zůstavitelovy dosud nevymožené, většinou však již promlčené pohledávky za jeho obchodními partnery (odběrateli) je podstatně nižší než cena zjištěná v dědickém řízení, v němž soud vycházel pouze ze zůstavitelova účetnictví.

Obdobně jako ve výše uvedeném rozsudku Nejvyšší soud judikoval v usnesení z 29. dubna 2009, sp. zn. 21 Cdo 3183/2007, jehož závěry lze použít i pro řízení exekuční a ve vztahu k dědicům; v tomto rozhodnutí totiž uzavřel, že závěr činěný soudem v řízení o dědictví ve smyslu ustanovení § 175o o.s.ř. o obecné ceně majetku zůstavitele, výši dluhů a čisté hodnotě dědictví, popřípadě výši předlužení dědictví, není definitivním závěrem o rozsahu a hodnotě zůstavitelova majetku předurčujícím odpovědnost dědiců za zůstavitelovy dluhy (srov. § 470 obč. zák.). V nalézacím řízení, v němž zůstavitelův věřitel uplatňuje proti zůstavitelovým dědicům pohledávku, kterou měl vůči zůstaviteli, se proto soud vždy musí zabývat zjištěním rozsahu a hodnoty zůstavitelova majetku, a na základě takového zjištění teprve řešit otázku, v jakém rozsahu odpovídá dědic podle § 470 obč. zák. za zůstavitelovy dluhy.

Jestliže krajský soud pominul odvolací námitku pozůstalé manželky, že hodnota zůstavitelova majetku je z důvodů jí tvrzených nižší, pak v rozporu s ustanovením § 120 o. s. ř. vůbec nezjišťoval okolnosti rozhodné pro posouzení věci (nezabýval se jimi, přestože byly tvrzeny, případně pozůstalou manželku nepoučil o jejím důkazním břemeni) a řízení tak zatížil vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud napadené usnesení podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil, a protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudního exekutora, zrušil v uvedeném rozsahu i jeho rozhodnutí a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§ 243d odst. l část věty první za středníkem o. s. ř.).

V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení předchozího, tedy i dovolacího (§ 243d odst. l věta druhá o. s. ř.), popřípadě bude o náhradě nákladů rozhodováno ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2013

JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu