20 Cdo 2444/2004
Datum rozhodnutí: 18.08.2005
Dotčené předpisy: § 71 odst. 3 předpisu č. 71/1967Sb., § 387 odst. 2 předpisu č. 513/1991Sb., § 100 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.




20 Cdo 2444/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného T., a.s., proti povinnému I. H., zastoupenému opatrovnicí M. K., zaměstnankyní Okresního soudu v Ostravě, pro 5.825,- Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 53 E 639/2000, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. ledna 2004, č.j. 9 Co 79/2004-60, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2004, č.j. 9 Co 79/2004-60, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2003, č.j. 53 E 639/2000-21, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 25. 8. 2003, č.j. 53 E 639/2000-21, kterým okresní soud zastavil pro prekluzi výkon rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR Českého telekomunikačního úřadu ze dne 2. 3. 1999, č.j. 251251/99-6381-II.výpr. Podle názoru odvolacího soudu muselo být toto rozhodnutí, které má povahu správního rozhodnutí, vykonáno v tříleté prekluzivní lhůtě stanovené v ustanovení § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), neboť zákon č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, vyhláška č. 111/1964 Sb., kterou se provádí zákon o telekomunikacích, a ani vyhláška č. 108/1982 Sb., kterou se vydává telefonní řád, neobsahovaly speciální úpravu promlčení nároku na úhradu za telekomunikační službu. Odvolací soud přitom poukázal i na ustálenou soudní judikaturu.

Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) a § 237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ), a důvodnost shledává v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Namítá, že ustanovení § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. nelze použít na soudní výkon rozhodnutí, a to zvláště v případě, kdy rozhodnutí orgánu státní správy (zde rozhodnutí vydané podle § 8 odst. 1 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění zákona č. 150/1992 Sb. a č. 253/1994 Sb., dále jen zákon č. 110/1964 Sb. ) přiznává subjektivní právo (na zaplacení telekomunikačních úhrad), tedy právo, které se podle ustanovení § 387 až 408 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, promlčuje. Upozorňuje na nejednotnou soudní praxi při řešení této právní otázky a dále namítá, že uplynutí lhůty uvedené v § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., nemá za následek prekluzi práva jako takového ; s uplynutím této lhůty je spojen pouze zánik možnosti právo vymoci cestou výkonu rozhodnutí či cestou exekuce a věřitel se bezdůvodně neobohatí, splnil-li dlužník svou povinnost až po uplynutí lhůty uvedené v § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. O nesprávnosti aplikace ustanovení § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. svědčí i skutečnost, že při výkonu rozhodnutí přiznávajícího soukromé právo by jeho aplikace způsobila odlišný právní režim nuceného výkonu některých typově totožných subjektivních práv. Poukázal přitom na část pátou občanského soudního řádu, podle níž účastník správního řízení, jehož předmětem je rozhodování o soukromém právu, má možnost napadnout konečné správní rozhodnutí žalobou a upozorňuje, že by nepochybně mohlo dojít k situaci, že by správní rozhodnutí přiznávající určité soukromé právo bylo možné vykonat pouze ve lhůtě dle ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu, zatímco typově zcela totožné soukromé právo, přiznané soudním rozhodnutím, by bylo možno vykonat v delší lhůtě dle pravidel obsažených v obchodním či občanském zákoníku . Oprávněný současně namítá, že použitím citovaného ustanovení zákona č. 71/1967 Sb. by došlo k odepření spravedlnosti a bylo by porušeno základní právo oprávněného na spravedlivý proces dle článku 36 Listiny základních práv a svobod .

Podle ustanovení § 236 odst. l o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím jako v projednávaném případě usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější odvolacím soudem zrušené rozhodnutí téhož soudu), je možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Za zásadně právně významnou dovolatel výslovně pokládá otázku použitelnosti ustanovení § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. při soudním výkonu rozhodnutí správního úřadu (konkrétně v souzené věci Ministerstva dopravy a spojů ČR Českého telekomunikačního ze dne 2. 3. 1999, č.j. 251251/99-6381-II.výpr.). Nejvyšší soud (senát 20 Cdo) tuto otázku v mnoha svých rozhodnutích posuzoval ve shodě s právním názorem, který v dané věci vyjádřil odvolací soud, a proto, pokládaje soudní praxi za usměrněnou a konstantní, dovolání oprávněného vícekrát odmítl.

Dne 16. 2. 2005 však vydal velký senát Nejvyššího soudu usnesení ve věci sp. zn. 31 Cdo 1966/2004, v němž dospěl k závěrům odlišným.

Tato okolnost s sebou nese dva významné důsledky.

Za prvé, dovolání v dané věci již nutno mít za přípustné (§ 238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.), a za druhé, že v zájmu naplnění smyslu a účelu ustanovení § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů se senát 20 Cdo jinému právnímu názoru podrobil, a svoji rozhodovací praxi mu uzpůsobuje.

V dalším tudíž Nejvyšší soud (senát 20 Cdo) z usnesení jeho velkého senátu ze dne 16. 2. 2005, č.j. 31 Cdo 1966/2004-59, již jen opisuje; v jeho odůvodnění se uvádí :

Podle ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu rozhodnutí lze vykonat nejpozději do tří let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené povinnosti (odstavec 1).

V rozhodovací činnosti soudů byl přijat a nadále je považován za správný právní názor, uvedený v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 1972 sp. zn. 11 Co 84/72, který byl uveřejněn pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1973, podle něhož rozhodnutí správního orgánu lze i soudním výkonem rozhodnutí vykonat jen ve lhůtě uvedené v ustanovení § 71 odst.3 zákona č. 71/1967 Sb. . Uplynutím lhůty uvedené v ustanovení § 71 odst.3 správního řádu nedochází k prekluzi samotného subjektivního práva oprávněného . Uvedené ustanovení - jak je zřejmé již z jeho znění - stanoví jen lhůtu, po kterou lze rozhodnutí vykonat, a nijak se nedotýká osudu práva, které jím bylo přiznáno; jejím uplynutím tedy právo nezaniká, avšak není možné je úspěšně vymáhat cestou výkonu tímto způsobem prekludovaného rozhodnutí.

Povinnost platit stanovené úhrady, popřípadě poplatky za používání telekomunikačních zařízení byla zákonem č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, který nabyl účinnosti dnem 1. 7. 1964, stanovena každému, kdo používá jednotné telekomunikační sítě nebo telekomunikačních výkonů nebo jemuž organizace spojů zřizují, svěřují k užívání, popřípadě udržují telekomunikační zařízení (srov. § 8 odst. 1 tohoto zákona). Rozhodování o této povinnosti, vyplývající přímo ze zákona, bylo svěřeno organizacím spojů, které přitom postupovaly podle předpisů o správním řízení (srov. § 21 tohoto zákona). Úhrady a poplatky za užívání telekomunikačních zařízení se stanovily podle tarifů nebo jiných cenových opatření a uživatelé byli povinni je platit bez vydání zvláštního rozhodnutí (srov. § 7 odst. 1 vyhlášky č. 111/1964 Sb., kterou se provádí zákon o telekomunikacích, ve znění vyhlášky č. 148/1984 Sb.). Telefonní řád (naposledy vydaný vyhláškou č. 108/1982 Sb., doplněnou vyhláškou č. 40/1988 Sb.) současně stanovil, že dlužné úhrady je účastník povinen zaplatit bez vydání zvláštního rozhodnutí a že nezaplacené úhrady vymáhají organizace spojů na základě výkazu dlužných telekomunikačních poplatků (srov. § 31 odst. 10 a 12 vyhlášky č. 108/1982 Sb.).

Z uvedeného vyplývá, že povinnost platit úhradu a poplatky za používání telekomunikačních zařízení vyplývala přímo ze zákona každému jejich uživateli a že dlužné úhrady a poplatky vymáhaly organizace spojů na základě výkazu dlužných telekomunikačních poplatků; organizace spojů přitom vystupovaly jak v roli organizace, jejichž hospodářský výsledek závisel na platbách za používání telekomunikačních zařízení, tak i jako orgán státní správy, který byl pověřen plnění povinností uložených uživatelům telekomunikačních zařízení zákonem vymáhat. Při vymáhání dlužných úhrad a poplatků za používání telekomunikačních zařízení cestou soudního výkonu rozhodnutí byl v rozhodovací činnosti soudů přijat názor, že výkaz dlužných telekomunikačních poplatků lze vykonat jen ve lhůtě tří let od splatnosti jednotlivých úhrad (na základě povinnosti dlužníka stanovené právním předpisem), které jsou uvedeny v tomto výkaze sestaveném příslušným orgánem spojů (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. 3. 1987 sp. zn. 4 Cz 26/87, který byl uveřejněn pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1989).

Dnem 24. 4. 1992 nabyl účinnosti zákon č. 150/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích. Uvedený zákon nadále zachoval povinnost uživatelů platit přímo ze zákona úhrady a poplatky za používání telekomunikačních zařízení, zrušil však oprávnění organizací spojů vymáhat dlužné úhrady a poplatky pomocí výkazu dlužných telekomunikačních poplatků; současně založil příslušnost k rozhodování o těchto otázkách pro federální ministerstvo spojů a orgány státní správy telekomunikací, které stanoví zákony národních rad s tím, že při rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob se postupuje podle obecných předpisů o správním řízení (srov. § 21 odst.1 a 2 zákona č. 110/1964 Sb. ve znění zákona č. 150/1992 Sb.). Po zániku ČSFR přešla uvedená kompetence na Ministerstvo hospodářství a od 1. 11. 1996 na Ministerstvo dopravy a spojů (fakticky ji ovšem vykonávala jejich organizační složka Český telekomunikační úřad). Dnem 1. 7. 2000 nabyl účinnosti zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, který svěřil rozhodování nově zřízenému Českému telekomunikačnímu úřadu.

Po účinnosti zákona č. 150/1992 Sb. došlo rovněž ke změnám v oblasti spojů, neboť došlo k institucionálnímu oddělení činností telekomunikačních od poštovních a posléze k odstátnění a privatizaci úseku telekomunikací; tyto změny vyústily ve stav, že telekomunikační služby začaly místo organizací spojů poskytovat a nadále poskytují právnické osoby, a to na základě smluv uzavíraných s uživateli těchto služeb. Právní vztah mezi poskytovatelem a uživatelem telekomunikačních služeb tedy přestal být - oproti právní úpravě účinné do 24.4.1992 - vztahem veřejnoprávním a stal se vztahem ze soukromého práva . Nezaplatil-li uživatel úhradu za použité telekomunikační služby řádně a včas, nebylo nadále možné ji vymáhat bez rozhodnutí na základě výkazu dlužných telekomunikačních poplatků, ale jen podle vykonatelného rozhodnutí vydaného Federálním ministerstvem spojů a po 1.1.1993 Ministerstvem hospodářství, Ministerstvem dopravy a spojů a posléze Českým telekomunikačním úřadem podle právních předpisů o správním řízení (§ 21 odst.1 zákona č. 110/1964 Sb. ve znění zákona č. 150/1992 Sb., § 102 odst. 1 zákona č. 151/2000 Sb.). Závěry judikatury soudů založené na právní úpravě v oblasti telekomunikací účinné do 24. 4. 1992 proto nadále nelze použít.

je významné, že oprávněný poskytl povinnému telekomunikační službu na základě smlouvy (tedy soukromoprávního vztahu ) a že o povinnosti povinného zaplatit mu za tuto službu úhradu rozhodl v souladu se zákonem správní úřad (Ministerstvo dopravy a spojů) rozhodnutím vydaným podle právních předpisů o správním řízení (podle správního řádu). Při úvaze, zda i na výkon takového rozhodnutí dopadá ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu, je třeba v první řadě přihlédnout k povaze právního vztahu mezi účastníky.

Bez ohledu na to, vznikl-li mezi účastníky na základě smlouvy obchodní závazkový vztah nebo občanskoprávní vztah, je nepochybné, že právo na úhradu za poskytnuté telekomunikační služby podléhá promlčení (srov. § 387 odst. 2 obchodního zákoníku, § 100 odst. 2 občanského zákoníku). Jde-li o vztah občanskoprávní, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 občanského zákoníku); bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§ 110 odst. 1 věta první občanského zákoníku). Uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží; to platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí (§ 112 občanského zákoníku). Jedná-li se mezi účastníky o obchodní závazkový vztah, platí, že promlčecí doba činí čtyři roky (§ 397 obchodního zákoníku), že promlčecí doba běží ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (§ 392 odst.1 věta první obchodního zákoníku) a že promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení nebo jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí (§ 402, § 403 odst. 1 obchodního zákoníku). Právní úprava promlčení obsažená v obchodním zákoníku výslovně uvažuje - jak vyplývá z jeho ustanovení § 387 a násl. - jen s uplatněním práva v soudním nebo rozhodčím řízení. Vzhledem k tomu, že práva z obchodně závazkových vztahů se podle zákona uplatňují i u jiných orgánů (například správních úřadů), platí uvedená ustanovení analogicky i pro případ, že věřitel zahájil v souladu se zákonem za účelem uspokojení nebo určení svého práva řízení před jiným příslušným orgánem.

Okolnost, že zákon č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích (zrušený s účinností od 1.7.2000 zákonem č. 151/2000 Sb. a ani vyhláška č. 111/1964 Sb., kterou se provádí zákon o telekomunikacích, nebo vyhláška č. 108/1982 Sb., kterou se vydává Telefonní řád [zrušené vyhláškou č. 203/2000 Sb.] neobsahovaly žádnou speciální úpravu promlčení nároku na úhradu za telekomunikační služby , je proto nerozhodná, neboť promlčení práva na úhradu za poskytnuté telekomunikačních služeb vyplývá z občanského nebo obchodního zákoníku, a to podle toho, o jaký právní vztah v konkrétním případě jde.

Promlčení práva z občanskoprávního nebo obchodního závazkového vztahu je imanentní obsahu těchto právních vztahů. Bylo-li právo z občanskoprávního nebo obchodního závazkového vztahu v souladu se zákonem přiznáno vykonatelným rozhodnutím vydaným příslušným správním úřadem podle právních předpisů upravujících správní řízení (správního řádu), nelze z hlediska způsobilosti takového rozhodnutí k výkonu pominout, že uplatněním práva (včetně práva pravomocně přiznaného) u příslušného orgánu přestává (podle občanského a obchodního zákoníku) běžet promlčecí doba a že pravomocným přiznáním práva se nesmí (ve srovnání se stavem, jaký tu byl před zahájením řízení u příslušného orgánu) zhoršit právní postavení věřitele ve vymahatelnosti jeho práva. Ve vztahu k témuž právu nelze za této situace dobře uvažovat o tom, že by správní rozhodnutí nebylo možné vykonat z důvodu uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu (a běh této lhůty nestaví ani zahájení řízení o výkon rozhodnutí), zatímco promlčecí doba u práva, které bylo tímto rozhodnutím přiznáno, ještě neuplynula (a z důvodu stavení promlčecí doby během řízení ani uplynout nemůže, pokračuje-li věřitel řádně v řízení), že by tedy právní postavení věřitele bylo po pravomocném přiznání jeho práva obtížnější než dříve. Přihlédne-li se současně k tomu, že rozhodnutí správního úřadu vytváří pro uplatnění téhož práva v novém správním řízení (z něhož by případně mohlo vyjít nové rozhodnutí o tomtéž právu) překážku věci pravomocně rozhodnuté, mohl by nastat stav, kdy sice právo není promlčené (a z tohoto pohledu je lze úspěšně vymáhat), avšak z důvodu uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu rozhodnutí právo přiznávající nelze vykonat (a není tedy možné vynutit splnění práva proti vůli povinného). Takovýto závěr by ve svých důsledcích vedl podle názoru dovolacího soudu až k odepření spravedlnosti (denegationis iustitiae) věřiteli, který by se nemohl domoci svého práva, ačkoliv při jeho uplatňování (vymáhání) postupoval v souladu se zákonem.

V této souvislosti nelze nepřihlédnout též k tomu, že ve věci zaplacení úhrady za poskytnuté telekomunikační služby, o níž bylo pravomocně rozhodnuto příslušným správním úřadem, může účastník správního řízení (věřitel nebo dlužník), který tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního úřadu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta, podat od 1.1.2003 u soudu žalobu, jíž bude požadovat, aby o téže věci rozhodl soud (srov. § 244 a násl. o.s.ř.); v řízení o této žalobě soud o věci znovu rozhodne, dospěje-li k závěru, že správní úřad o ní nerozhodl správně, přičemž jeho rozsudek nahradí rozhodnutí správního úřadu v takovém rozsahu, v jakém je jím dotčeno (srov. § 250j o.s.ř.). Ohledně práva na úhradu za poskytnuté telekomunikační služby tedy může dojít k tomu, že bude přiznáno buď rozhodnutím správního úřadu nebo rozsudkem soudu a že v závislosti na tom bude (by mohlo být) odlišně uplatňováno ve vykonávacím řízení, neboť na rozsudek soudu o tomto právu ustanovení § 71 odst.3 správního řádu nepochybně nedopadá. Rozlišování ve vymahatelnosti přiznaného práva jen podle toho, zda stejné právo bylo přiznáno rozhodnutím správního úřadu nebo přisouzeno rozsudkem soudu, by založilo nerovnost v právním postavení účastníků, která je v právním státě nepřijatelná.

(je namístě proto dospět) k závěru, že ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu se neuplatní při soudním výkonu rozhodnutí správního úřadu, jestliže jím bylo přiznáno právo, které podléhá podle hmotného práva je upravující promlčení. Právo na úhradu za poskytnuté telekomunikační služby podléhá promlčení, a proto nelze použít ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu při soudním výkonu rozhodnutí správního úřadu, jímž bylo právo přiznáno.

Ve prospěch opačného názoru nelze úspěšně argumentovat tím, že ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu (a ani jiné zákonné ustanovení) uvedená práva z jeho uplatnění výslovně nevylučuje. Právní předpisy nelze vykládat jen podle jejich jazykového vyjádření, ale také (a především) systematickým a logickým výkladem. Kdyby jazykový výklad ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu při soudním výkonu rozhodnutí správních orgánů o právech soukromoprávní povahy, jež podléhají promlčení, měl vést (mohl vést) - jak uvedeno výše - až k porušení základních práv fyzických a právnických osob a pravidel spravedlivého procesu, nelze takový závěr připustit; za pomocí systematického a logického výkladu (provedeným ústavně konformním způsobem) je třeba naopak dovodit, že aplikace ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu nemůže při soudním výkonu rozhodnutí přinášet újmu právům oprávněného, vyplývajícím z občanského nebo obchodního zákoníku. Aplikace ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu má své místo jen při výkonu rozhodnutí správních úřadů, kterými byla přiznána práva, pro jejichž uplatnění zákon promlčecí a ani jinou dobu nestanoví, a u nichž je třeba dobu jejich výkonu v zájmu právní jistoty povinného určitým časem omezit.

Z uvedené citace z odůvodnění rozhodnutí velkého senátu vyplývá, že usnesení odvolacího soudu z hlediska zde vyjádřeného právního názoru (již) neobstojí, a spočívá-li tím na nesprávném právním posouzení věci, nemůže být hodnoceno jako správné. Nejvyšší soud je proto musel zrušit (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.), a jelikož důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí také na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je, a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).

Prezentovaný právní názor je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1, část věty první za středníkem, o.s.ř.).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud i o nákladech dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. srpna 2005

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.

předseda senátu