20 Cdo 2429/2000
Datum rozhodnutí: 28.02.2002
Dotčené předpisy: § 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 2429/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A/ JUDr. F. V. a B/ N. V., proti žalovanému Výrobně obchodnímu družstvu Z., družstvu, o zrušení kupních smluv, o nařízení provedení sloučení parcel a o uzavření nájemní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 147/97, o dovolání prvního žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30.5.2000, č.j. 25 Co 555/99 - 133, takto:

I. Dovolání se odmítá.



II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Od ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně jednak zastavil řízení o návrhu, aby Katastrálnímu úřadu v B. bylo nařízeno sloučení parcel č. 120/1 a č. 120/2 v katastrálním území Z. v parcelu č. 120 a zaznamenání uvedené změny ve prospěch žalobců, jednak zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali zrušení kupních smluv ze dne 17.2.1976 a 25.6.1977, uložení povinnosti žalovanému zařídit sloučení výše uvedených parcel, a povinnosti uzavřít se žalobci ohledně pozemku č. 120/2 smlouvu o nájmu. Návrh žalobců na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud zamítl s odůvodněním, že výklad ustanovení § 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb. byl judikaturou soudů nesčetněkrát podán.

První žalobce (vybaven právnickým vzděláním) napadl rozsudek odvolacího soudu včasným dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil poukazem na ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o.s.ř., jakož i nutností, aby příslušný soudní orgán stanovil závazně právní výklad pojmu vydání zastavěného pozemku , jak o něm pojednává ustanovení § 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb., a to v širších souvislostech se zvláštním zřetelem k § 6 odst. 1 písm. k/ téhož předpisu , čímž jde o zásadní otázku širokého dosahu . Dovolatel podrobně popsal postupný vývoj celého procesu, a poté namítl, že soud využil jeho (a druhé žalobkyně) sdělení, jak si představovali vyřízení věci , ke změně žalobního petitu tak, že v odvolacím řízení soud nemohl rozhodnout jinak než jak rozhodl, protože vyřízení těchto představ předpokládalo vrácení nebo obnovu vlastnického práva. Zbývá se ještě vyrovnat , uvádí se dále v dovolání, s argumentací napadeného rozsudku co vzájemné souvislosti § 6 odst. 1 písm. k/ resp. celého tohoto paragrafu a § 11 zákona č. 229/1991 Sb. a jeho ustanovení, kdy pozemek nelze vydat . Podle dovolatele se vydáním (pozemku) rozumí pouze stav faktický (tedy jeho držení) a nikoli stav právní (tedy jeho vlastnictví) , a není jím dotčena existence dvojího vlastnictví k pozemku a stavbě na něm zřízené. Při výkladu zákona by měla mít přednost logická úvaha, smysl pro spravedlnost a přihlédnutí k úmyslu zákonodárcovu před legislativním formalismem .

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen o.s.ř. ).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jen za předpokladu, že to zákon - jde-li o rozsudek v ustanoveních § 237, § 238 a § 239 o. s. ř. - připouští.

Přípustnost dovolání z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ nevyplývá, neboť rozsudek není rozsudkem měnícím nýbrž potvrzujícím, a ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ není rovněž použitelné, jelikož není splněna podmínka, aby potvrzujícímu rozsudku předcházel rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v rozsudku dřívějším proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (rozsudek soudu prvního stupně byl sice v pořadí rozhodnutím třetím, rozhodnutí předchozí však byla rozhodnutími nikoli ve věci samé nýbrž o zastavení řízení).

Poněvadž odvolací soud zamítl návrh žalobců na vyslovení přípustnosti dovolání, není dovolání přípustné ani podle § 239 odst. 1 o. s. ř., pročež zbývá přípustnost dovolání posoudit již jen z hlediska ustanovení § 237 a § 239 odst. 2 o.s.ř.

Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže § 239 odst. 2 o.s.ř. dále předpokládá, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, může se jednat toliko o takový důvod (z hlediska jeho věcného vymezení), jenž vystihuje právě ty otázky, které odvolací soud - oproti návrhu účastníka - odmítl pokládat za právně významné. Těmito otázkami pak jsou objektivně určeny hranice možného dovolacího přezkumu.

Jelikož podle § 242 odst. 3 o.s ř. současně platí, že dovolací soud - s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených - je vázán uplatněným dovolacím důvodem, mohou se tyto právní otázky stát skutečným předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal.

K posouzení konkrétního dovolání jakožto přípustného je konečně zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu - právě pro otázky objektivně otevřené přezkumu, jejichž řešení dovolatel fakticky napadl - je rozsudkem ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. po právní stránce zásadně významným.

Pojem zásadního významu po právní stránce podle § 239 odst. 2 o.s.ř. je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou vyšších soudů řešena dosud nebyla resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající judikatury odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 101/1997).

Za zvláštních okolností je dovolání věcně neprojednatelné již z důvodů formálních.

Tak je tomu též v případě, že (právní) otázky objektivně otevřené přezkumu dovolatel poté v dovolání nenapadl či napadnout pominul, protože kupř. napadl posouzení právních otázek jiných, resp. zpochybnil správnost závěrů nikoli právních ale skutkových. Nelze-li se totiž pro vázanost (jiným) uplatněným dovolacím důvodem zabývat otázkou přezkumu naopak způsobilou, není ani (tím spíše) k čemu - rozumí se tím ke které právní otázce - vztáhnout úvahu, zda má rozhodnutí odvolacího soudu podle § 239 odst. 2 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, a pro přípustnost dovolání potřebný pozitivní závěr, že rozsudek právně významný je, proto dovodit nelze. Obdobně je tomu tehdy, jestliže na posouzení otázky, kterou dovolatel odůvodnil návrh podle § 239 odst. 2 o.s.ř., následné rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá; ani případný odlišný názor dovolacího soudu by se totiž nemohl promítnout do výsledku sporu, neboť úspěch uplatnění dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. je podmíněn tím, že na napadeném právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu naopak spočívá.

Při odvolacím jednání dovolatel navrhl, aby pro případ potvrzení rozsudku soudu prvního stupně bylo připuštěno dovolání, a to proto, že tím, že jsou dány oba důvody pro zrušení obou kupních smluv, jak v zákoně o půdě tak i v občanském zákoníku, měly by být obě kupní smlouvy zrušeny, a že není vyloučeno vrácení vlastnictví, když na pozemku stojí nemovitost jiného vlastníka.

Dovolání, posuzováno z hlediska obsahových náležitostí způsobilého dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., nese v první řadě znaky toho, že fakticky tento dovolací důvod neobsahuje. Jak je uvedeno výše, dovolatel ve svém dovolání - toliko - vyjádřil požadavek stanovení závazného právního výkladu pojmu vydání zastavěného pozemku, a názor, co se rozumí jeho vydáním, dále že zákonodárce neměl v úmyslu zablokovat těmito ustanoveními možnost skutečné nápravy křivd (přičemž sám připustil, že odvolací soudu nemohl rozhodnout jinak nežli rozhodl ), a že je při výkladu třeba dbát hledisek obecně rozumných; tyto úvahy však nelze považovat za relevantní uplatnění možného dovolacího důvodu, neboť, jak vyplývá ze znění ustanovení § 243b odst. 1 o.s.ř., významné v dovolacím řízení jsou pouze kategorie správnosti či nesprávnosti (rozhodnutí odvolacího soudu), tj. - v daném případě - správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci, k nimž všeobecné úvahy dovolatele zjevně nesměřují.

Důsledkem vyjádření, že si určitá otázka žádá výkladu , jakož i okolnosti, že jde o (pouhé) vyjádření názoru, je pak závěr, že dovolatel ve skutečnosti nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu nenamítl.

Obsah dovolání pak nelze ani identifikovat s otázkami, pro jejichž zásadní právní význam navrhl dovolatel, aby dovolání bylo připuštěno, výjimečně proti rozsudku potvrzujícímu.

Dovolatel v této souvislosti vyslovil (coby zásadního právního významu) otázky dvě; první, jež se týká důvodů zrušení kupních smluv, žádnou odezvu v dovolání nemá, a druhá (o vydání pozemku zastavěného) je právní otázkou bez zřetelné vazby na předmět řízení, jestliže je jím zrušení kupních smluv, dříve žalobci uzavřených; souvislost § 6 odst. 1 písm. k/ a § 11 zákona č. 229/1991 Sb. ( kdy pozemek nelze vydat ) v kontextu žaloby o zrušení kupních smluv není evidentně žádná.

Platí tedy, že (právní) otázky objektivně otevřené přezkumu dovolatel poté v dovolání účinně nenapadl. Otázka restitučního navrácení vlastnictví, stojí-li na pozemku nemovitost jiného vlastníka, je ve vztahu k žalobě o zrušení kupních smluv bez významu; dovolatel přehlíží, že podmínky vydání věci se týkají výlučně nároků upravených speciálním restitučním předpisem, které v dané věci neuplatnil, a ostatně ani před soudem úspěšně uplatnit nemohl (viz § 9 zákona č. 229/1991 Sb.)

Takto dovozená věcná neprojednatelnost dovolání (z důvodů formálních - viz výše) vede k závěru, že dovolání není přípustné ani z hlediska § 239 odst. 2 o.s.ř.

Dovolací námitka (že odvolací soud bez vědomí a svědomí dovolatele a druhé žalobkyně využil jistého procesního sdělení ke změně žalobního petitu takovým způsobem, že odvolací soud nemohl rozhodnout jinak nežli rozhodl ), nemůže reflektovat - lze-li jí přiznat znak srozumitelnosti - než tvrzení jiné vady řízení (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), jejímž prostřednictvím přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. založit nelze rovněž.

Jelikož možnost dovodit přípustnost dovolání z jiných ustanovení byla vyloučena již dříve, Nejvyšší soud dovolání ve smyslu § 242b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Přípustnost dovolání proti výroku napadeného usnesení o nákladech řízení by zakládala jen existence vady řízení podle § 237 odst. 1 o.s.ř., která se ze spisu nepodává, a dovolatel ji ani netvrdil.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první (per analogiam), o.s.ř.; žalovanému, jenž by měl nárok na jejich náhradu, však ve stadiu dovolacího řízení (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. února 2002

JUDr. Vladimír K u r k a , v.r.

předseda senátu