20 Cdo 2425/2007
Datum rozhodnutí: 27.05.2009
Dotčené předpisy:




20 Cdo 2425/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné J. M., zastoupené advokátkou, proti povinnému Z. B., pro částku 56.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 22 Nc 5524/2003, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze z 31.1.2007, č.j. 31 Co 46/2007-38, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení z 22.5.2006, č.j. 22 Nc 5524/2003-29, jímž okresní soud s poukazem na ustanovení § 110 občanského zákoníku zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, tak, že exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. pro promlčení zastavil. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil závěrem, že desetiletá promlčecí lhůta podle § 408 obchodního zákoníku začala běžet koncem července 1992, kdy došlo k předání a převzetí díla. Právo by však bylo podle odvolacího soudu promlčeno i v případě, že by běh promlčecí doby započal 4.7.1993, tedy dnem následujícím poté, co povinný od oprávněné obdržel výzvu k úhradě dlužné částky, jelikož návrh na nařízení exekuce byl podán teprve 18.11.2003.

Oprávněná v dovolání namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) spatřuje v závěru odvolacího soudu o počátku běhu promlčecí doby; ta podle jejího názoru začala běžet teprve dnem vykonatelnosti exekučního titulu (rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze z 9.6.1995, č.j. 17 Cm 390/94-19), tedy počátkem září 1995. Kromě toho by podle názoru oprávněné striktní respektování námitky promlčení bylo v jejím případě v rozporu s dobrými mravy, jelikož povinný od počátku nehodlal respektovat soudní rozhodnutí a činil vše pro to, aby výkon rozhodnutí zmařil.

Povinný navrhl odmítnutí dovolání.

Dovolání (přípustné podle § 238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ os.ř.) není důvodné.

Jelikož vady podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud je-li dovolání přípustné povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že promlčecí doba u práv plynoucích z obchodního závazkového vztahu pravomocně přiznaných v soudním či rozhodčím řízení běží od splatnosti pohledávky.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení ze 17.5.2005, sp. zn. 20 Cdo 2911/2004, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2006, pod poř. č. 59, formuloval závěr, že pro rozhodování o důvodnosti návrhu povinného na zastavení exekuce je významné, kdy se vymáhané pohledávky staly splatnými (viz předposlední odstavec na str. 384/606). Mýlí se tedy oprávněná, dovozuje-li, že desetiletá promlčecí doba podle § 408 odst. 1 obchodního zákoníku počíná běžet (jak tomu je v případě právní úpravy podle § 110 občanského zákoníku) teprve dnem vykonatelnosti exekučního titulu.

Pokud jde o dovolatelčin poukaz na ústavně právní judikaturu ke vztahu námitky promlčení a institutu dobrých mravů, ta je pro oblast výkonu rozhodnutí, jehož úprava je součástí práva procesního, nepoužitelná.

S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř. zamítl.

Dovolatelka zůstala procesně neúspěšná, povinnému náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by jinak měl právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. května 2009

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu