20 Cdo 2417/2000
Datum rozhodnutí: 30.01.2001
Dotčené předpisy:




20 Cdo 2417/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně C. E. H. a.s. proti žalované E. K., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 231/97, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. února 2000, č. j. 21 Co 136/2000-71, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. února 2000, č. j. 21 Co 136/2000-71, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud rozsudkem ze dne 23. února 1999, č. j. 12 C 231/97-31, přivolil k výpovědi z nájmu ve výroku specifikovaného bytu a žalovanou zavázal k jeho vyklizení, odevzdání žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku a k zaplacení náhrady nákladů řízení.

Shora označeným usnesením městský soud podle ustanovení § 43 a § 211 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") odvolací řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu jeho nákladů. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že odvolání trpí vadami bránícími dalšímu pokračování odvolacího řízení, jež přes výzvu k doplnění odvolání s poučením o možnosti zastavení odvolacího řízení zůstaly neodstraněny.

Pravomocné usnesení odvolacího soudu žalovaná, zastoupena advokátem, napadla včasným dovoláním, jímž namítá, že jí byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, když odvolací soud postupoval v rozporu s ustanoveními § 211, § 43, § 49, § 58, § 114 a § 212 o. s. ř. Porušení ustanovení § 212 odst. 1 o. s. ř. spatřuje v zastavení odvolacího řízení přesto, že v blanketním odvolání výslovně uvedla, že se odvolává proti rozsudku "v celém jeho rozsahu", a že tak dostatečně určila meze odvolacího přezkumu.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 11. května 1998, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000.

Dovolání je (podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. f/ o. s. ř.) přípustné a - byť namítnutou zmatečnostní vadou netrpí - též důvodné.

Z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud posuzuje pouze vady řízení vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. a (je-li dovolání přípustné) jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.); jinak je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Protože vady vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) - e) a g) o. s. ř. ani jiné vady (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.) dovolatelka netvrdí a z obsahu spisu nevyplývají, zabýval se Nejvyšší soud (nejprve) námitkou, že žalované byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.

Touto zmatečnostní vadou však řízení netrpí. Jak dovodila již ustálená judikatura (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, a ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněná ve sbírce Soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, sešity č. 4 a 6, pod poř. č. 27 a 49), jde totiž od účinnosti zákona č. 238/1995 Sb. o odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jen tehdy, jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení, nikoli tedy při rozhodování, a byl-li tento postup nesprávný. "Postupem soudu v průběhu řízení" ve smyslu výše citovaného ustanovení je tedy činnost soudu, která vydání konečného rozhodnutí předchází, nikoli jeho vlastní rozhodovací akt, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. Ztotožňuje-li tudíž dovolatel vadu řízení se soudním rozhodnutím, nejde o případ podřaditelný pod ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., jež se vztahuje pouze k nesprávnému postupu soudu.

Dovolání je přesto důvodné, a to pro nesprávné právní posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.), které žalovaná - posuzováno podle obsahu dovolání - namítá, dovozuje-li, že městský soud odvolací řízení zastavit neměl, jestliže meze jeho přezkumu v odvolání určila formulací, že rozsudek soudu prvního stupně napadá "...v celém jeho rozsahu."

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 209 o. s. ř. předseda senátu soudu prvního stupně dbá o odstranění vad odvolání. Nezdaří-li se mu vadu odstranit nebo má-li za to, že odvolání je podáno opožděně nebo tím, kdo k němu není oprávněn, nebo že není přípustné, předloží věc po uplynutí odvolací lhůty se zprávou o tom odvolacímu soudu.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. není-li přes výzvu předsedy senátu podání opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení zastaví. O těchto následcích musí být účastník poučen.

Podle ustanovení § 211 o. s. ř. pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného.

Ze spisu vyplývá, že žalovaná dne 24. května 1999 podala odvolání (č. l. 43), v němž uvedla, že je "dodatečně po poradě" odůvodní. Usnesením ze dne 3. června 1999, č. j. 12 C 231/97-45, doručeným 11. února 2000 (viz doručenka u č. l. 64 versa), ji soud vyzval k odstranění nedostatků odvolání do deseti dnů od doručení usnesení.

Z odvolání, byť odkazovalo na další podání, jímž mělo být dodatečně odůvodněno, je přitom zřejmé, které rozhodnutí soudu prvního stupně žalovaná napadá (uvedením jeho spisové značky a datem jeho vydání) a vyplývá z něj také, že rozsudek je napaden "v celém jeho rozsahu", tj. že odvolání nesměřuje pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení.

Jak dovodila současná judikatura (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 20. října 1998, sp. zn.. 21 Cdo 60/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 1999, pod poř. č. 36), nebrání neuvedení údajů o tom, v čem je spatřována nesprávnost rozhodnutí nebo postupu soudu prvního stupně (ani čeho se odvolatel domáhá) dalšímu pokračování odvolacího řízení.

Jestliže odvolací soud neuvedení důvodů odvolání posoudil jako nedostatek bránící dalšímu pokračování odvolacího řízení a jestliže proto odvolací řízení zastavil, je jeho závěr ve smyslu ustanovení § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. nesprávný a dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. byl uplatněn právem.

Protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené usnesení spočívá (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) Nejvyšší soud je - aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) - usnesením zrušil (§ 243b odst. 1, věta za středníkem, odst. 5 o. s. ř.) a věc podle § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený dovolacím soudem je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.). Za součást dovolacích nákladů žalované však nebude možno považovat zaplacený soudní poplatek z dovolání (viz. č. l. 94 versa); jestliže to totiž směřovalo proti rozhodnutí pouze procesní povahy, soudní poplatek z něj se neplatí (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. července 1996, sp. zn. Cpjn 68/95 a Opjn 1/95, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 8, ročník 1996 pod poř. č. 49, písm. d/ stanoviska).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. ledna 2001

JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová