20 Cdo 2413/2004
Datum rozhodnutí: 11.01.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 2413/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné T. a. s., proti povinnému J. S., pro 17.761,70 Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. E 2598/2002, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2003, č.j. 22 Co 338/2003-17, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil k odvolání povinného usnesení, kterým okresní soud nařídil výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného.

Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm. d/ občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ). Namítá, že odvolací soud svým ústavně nekonformním výkladem § 71 odst. 3 správního řádu porušil její právo na spravedlivý proces i právo vymoci si splatnou pohledávku. Nesprávné právní posouzení spočívá v tom, že krajský soud aplikoval výše citované ustanovení i na soudní výkon rozhodnutí. Dle názoru dovolatelky otázka, zda se uvedené ustanovení použije ve všech řízeních, ve kterých je vykonáváno správní rozhodnutí, nebo výhradně v rámci správní exekuce, doposud v praxi dovolacího soudu řešena nebyla a současně je posuzována odvolacími soudy rozdílně; kromě toho je napadené rozhodnutí v rozporu s hmotným právem, a to s ustanovením § 402 obchodního zákoníku, jež je dle dovolatelky nutno (namísto § 71 odst. 3 správního řádu) aplikovat proto, že právo na zaplacení telekomunikačních úhrad je soukromým subjektivním právem.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. může účastník podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.

Z povahy občanského soudního řízení vyplývá, že právo uplatnit opravný prostředek proti rozhodnutí soudu svědčí jen takovému účastníku, jemuž byla rozhodnutím způsobena určitá újma; naproti tomu ten, kdo rozhodnutím soudu žádnou újmu neutrpěl, nemůže být oprávněn učinit procesním právem jinak přípustný úkon, který by vedl k přezkumu takového rozhodnutí. Požadavek negativního následku pro účastníka představující jeho legitimaci k podání opravného prostředku se uplatní ve smyslu citovaného ustanovení i pro dovolací řízení.

V posuzovaném případě rozhodnutím odvolacího soudu nebyla práva dovolatelky jakkoliv dotčena, neboť odvolací soud k odvolání povinného prvostupňové rozhodnutí vydané podle jejího návrhu potvrdil jako správné. Ostatně dovolatelka obsahem dovolání brojí proti právním názorům, jež ani v rozhodnutí odvolacího soudu nejsou obsaženy. Jí podané dovolání je zřejmým procesním omylem - bylo sice podáno včas proti konkrétnímu rozhodnutí odvolacího soudu, svým smyslem a důvody míří však do rozhodnutí jiných, jež jsou v jejích věcech vydávána.

V této procesní situaci dovolacímu soudu nezbývá, nežli dle ust. § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o.s.ř. dovolání podané k němu neoprávněnou osobou odmítnout.

Dovolání bylo odmítnuto, povinnému náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měl právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. ledna 2005

JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.

předseda senátu