20 Cdo 241/2001
Datum rozhodnutí: 20.03.2002
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 241/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po J. Č., o návrhu J. S. spol. s r. o., na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 22 D 2/2000, o dovolání J. S., spol. s r. o., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2000, č.j. 24 Co 248/2000-120, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 8. 2000, č.j. 24 Co 248/2000-120, potvrdil usnesení ze dne 11. 5. 2000, č.j. 22 D 2/2000-109, jímž Obvodní soud pro Prahu 7 zamítl návrh, kterým se J. S. spol. s r. o. (dále jen navrhovatelka ) domáhala povolení obnovy dědického řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 22 D 396/96. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že navrhovatelka není k podání návrhu na obnovu řízení oprávněna, neboť nebyla a - s ohledem na nesplnění předpokladů podle § 175b věty druhé občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř. ) - ani nemohla být účastnicí řízení o dědictví, o jehož obnovu jde, které bylo skončeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 6. 1999, č.j. 22 D 396/96-93, schvalujícím dohodu dědiců (synů zůstavitele) o vypořádání dědictví.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala navrhovatelka (zastoupena advokátem) včas dovolání, jímž se domáhala zrušení usnesení soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nesprávnost napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že jí nebylo odvolacím soudem ani soudem I. stupně v konečném rozsudku ve věci přiznáno procesní postavení účastníka řízení . Zdůrazňuje, že již v průběhu dědického řízení byla za jeho účastnici označena, neboť ji Obvodní soud pro Prahu 7 výslovně jako účastníci uložil, aby znalci poskytla veškeré podklady a informace, které bude k podání posudku potřebovat. Návrh na obnovu řízení tedy jako účastnice řízení, o jehož obnovu jde, podala.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení upravuje především ustanovení § 238a o.s.ř. O žádný z případů v tomto ustanovení zmíněných však v dané věci nejde (a dovolatelka se jich ani nedovolává). Použitelnost ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není dána proto, že usnesení odvolacího soudu není měnící, nýbrž potvrzující, a napadené rozhodnutí přitom nelze podřadit ani odstavci 1 písmenům b/ až f/ citovaného ustanovení. Podle ustanovení § 239 o.s.ř. není dovolání přípustné již proto, že rozhodnutí o povolení (případně nepovolení) obnovy řízení podle ustanovení § 234 o.s.ř., a tedy ani usnesení odvolacího soudu, jímž bylo takové rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/1998, pod č. 61).

Zbývá posoudit, zda je dána přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.

Obsahem dovolání (bez jakékoliv bližší konkretizace) je citace ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost jím být. Způsobilost být účastníkem řízení má ve smyslu § 19 o.s.ř. zásadně ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti. Dovolatelka (pochopitelně) netvrdí, že jako právnická osoba není nositelkou právní subjektivity (takové zjištění by ostatně muselo vést po odstranění rozhodnutí soudů obou stupňů k zastavení řízení ve smyslu § 243b odst. 3 o.s.ř., což dovolatelka zjevně nesleduje); ve skutečnosti zpochybňuje názor odvolacího soudu o nedostatku její legitimace k podání návrhu na povolení obnovy řízení, odvíjející se ze závěru o tom, že účastnicí řízení o dědictví, jehož obnovu navrhla, nebyla (v této souvislosti je třeba poznamenat, že případné vady, jimiž bylo zatíženo řízení, o jehož obnovu se žádá, nejsou zaměnitelné s vadami řízení, v němž byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení /srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 4/2000 pod č. 45).

Protože řízení není postiženo žádnou z vad taxativně uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř. a podmínky přípustnosti podle dalších v úvahu připadajících ustanovení občanského soudního řádu nejsou naplněny, Nejvyšší soud bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.), aniž mohl napadené rozhodnutí přezkoumávat věcně, dovolání odmítl (§ 243b odst. 4 věta první, § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. března 2002

JUDr. Pavel K r b e k , v.r.

předseda senátu