20 Cdo 24/2003
Datum rozhodnutí: 23.10.2003
Dotčené předpisy: § 264 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 24/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného L. B., zastoupeného advokátem, proti povinnému P. Š., zastoupenému Mgr. H. R., jako opatrovnicí, za účasti D. Š., zastoupené advokátem, pro 60.078,- Kč s příslušenstvím prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 1 E 1599/2000, o dovolání D. Š. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2001, č.j. 20 Co 471/2001-20, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. D. Š. je povinna zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.955,- Kč k rukám JUDr. V. B. Ve vztahu mezi oprávněným a povinným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 19. 2. 2001, č.j. 1 E 1599/2000-9, kterým Okresní soud v Uherském Hradišti nařídil podle svého rozsudku ze dne 24. 7. 1998, sp. zn. 4 C 115/98, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2000, sp. zn. 28 Co 505/98, k uspokojení pohledávky ve výši 60.078,- Kč s 26 % úroky z částky 30.000,- Kč od 16. 10. 1997 do 10. 11. 1997, z částky 15.000,- Kč od 11. 11. 1997 do 31. 12. 1997, z částky 115.000,- Kč od 1. 1. 1998 do 26. 1. 1998, z částky 102.000,- Kč od 27. 1. 1998 do 24. 4. 1998, z částky 97.000,- Kč od 25. 4. 1998 do 5. 5. 1998, z částky 92.000,- Kč od 6. 5. 1998 do 20. 1. 1999 a z částky 60.078,- Kč od 21. 1. 1999 do zaplacení, nákladů předcházejícího řízení (13.380,- Kč) a nákladů exekučních (3.627,- Kč) výkon rozhodnutí prodejem označených nemovitostí, které jsou předmětem společného jmění povinného a D. Š., povinnému zakázal nemovitosti převést nebo je zatížit a uložil mu, aby v určené lhůtě oznámil, zda a kdo k nim má předkupní právo. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 251 a § 335 odst. 1, věty první, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř. ), jsou splněny; zejména uzavřel, že navržený způsob výkonu je bez ohledu na případný nepoměr mezi výší pohledávky s příslušenstvím a cenou nemovitostí ve smyslu ustanovení § 264 odst. 1 o.s.ř. vhodný. Povinný totiž (jak vyplývá z odvolání) jiné finanční prostředky nemá k dispozici, takže za tohoto stavu by jiný způsob výkonu nevedl k vydobytí pohledávky s příslušenstvím.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla D. Š. včas dovoláním (doplněným podáními ze dne 12. 11. 2002, 17. 4. 2003 a 7. 5. 2003), jehož přípustnost opřela o ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., namítajíc, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Oproti závěru soudů obou stupňů prosazuje, že prodej nemovitostí je ve smyslu ustanovení § 264 odst. 1 o.s.ř. způsobem nevhodným, neboť výše vymáhané pohledávky s příslušenstvím je v zásadním nepoměru k jejich hodnotě, jež činí 2 300.000,- Kč. Oprávněný před podáním návrhu na nařízení této exekuce ani jiné formy výkonu rozhodnutí nevyzkoušel a soud z úřední povinnosti možnost uspokojení pohledávky jiným vhodným způsobem neposuzoval. Podle dovolatelky by měl dovolací soud zohlednit další tvrzené skutečnosti, k jejichž verifikaci nabídla důkazy (že povinný po odchodu do USA zasílá finanční prostředky, z nichž dovolatelka přednostně splácela hypotekární úvěr u banky ve výši 757.000,- Kč, a že od roku 2002 provedl na částečnou úhradu vymáhaného dluhu platby). Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Oprávněný se ve vyjádření ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že nelze-li výkon provést jiným způsobem, protože jiný majetek, který by mohl být postižen exekucí, není k dispozici není prodej nemovitostí ve smyslu § 264 odst. 1 o.s.ř. způsobem nevhodným. S ohledem na dovoláním zpochybněnou otázku nepokládá usnesení odvolacího soudu za zásadně právně významné; proto navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím jako v projednávaném případě usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější odvolacím soudem zrušené rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 ve spojení s § 238a odst. 2 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž dovolatelka správnost rozhodnutí poměřuje. Při přezkumu napadeného rozhodnutí a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).

Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích vysvětlil (i s odkazem na starší judikaturu usnesení Krajského soudu v Praze z 31. 3. 1967, sp. zn. 7 Co 159/67, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, ročník 1968, pod č. 41, a stanovisko Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí, Cpj 159/79 Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981, pod č. 21), že případný nepoměr výše pohledávky a ceny nemovitostí, navrhne-li oprávněný provést výkon jejich prodejem, je podle ustanovení § 264 odst. 1 o.s.ř. pouze jedním (v zákoně výslovně uvedeným) kritériem vhodnosti navrženého způsobu výkonu. Zjištění takového nepoměru nemůže samo o sobě odůvodnit postup podle uvedeného ustanovení (zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí způsobem nevhodným a současně po slyšení oprávněného nařízení výkonu vhodným způsobem); soud totiž musí uvážit, zda je vůbec možné nařídit výkon jiným způsobem, který v přiměřené době povede k naplnění účelu soudní exekuce, jímž je uskutečnění subjektivního práva oprávněné osoby (uspokojení vymáhané pohledávky). V případě, že jiným způsobem nelze pohledávku oprávněného vůbec nebo v přiměřené době uspokojit (aniž by se vyžadovalo, aby nařízení výkonu prodejem nemovitosti předcházely neúspěšné exekuce jinými způsoby uvedenými v § 258 odst. 1 o.s.ř.), není navrhovaný způsob zřejmě nevhodný ani tehdy, jestliže cena předmětu, z něhož má být oprávněný uspokojen, značně přesahuje výši vymáhané pohledávky s příslušenstvím.

Tvrzení dovolatelky týkající se finanční situace povinného a jeho plateb na úhradu dluhu jsou nejen v dovolacím řízení, ale obecně v řízení, jež předchází rozhodnutí o nařízení exekuce, bezcenné; okolnost, zda povinný uloženou povinnost splnil, popř. v jakém rozsahu, soud při nařízení výkonu nezkoumá (v tomto směru vchází z tvrzení oprávněného). Stane-li se výkon rozhodnutí zřejmě nevhodným prostředkem k uspokojení pohledávky oprávněného až po jeho nařízení (zejména v souvislosti s částečným zastavením výkonu z důvodu plnění povinného), může být na návrh nebo i bez návrhu (jestliže z obsahu spisu vyplývá, že jsou splněny zákonné předpoklady) zastaven podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.

Lze uzavřít, že odvolací soud otázku vhodnosti způsobu výkonu vyřešil v souladu se standardní soudní praxí (jeho rozhodnutí tudíž zásadní právní význam nemá); Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

Manželka povinného, jejíž dovolání bylo odmítnuto, má podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 254 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. povinnost nahradit oprávněnému náklady, jež sestávají z odměny za jeho zastupování advokátem v dovolacím řízení; výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 10 odst. 3, § 12 odst. 1 písm. a/, bodu 1, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1, věty první, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., tj. částkou 3.880,- Kč. Součástí nákladů, které oprávněný v dovolacím řízení vynaložil, je dále paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 75,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Ve vztahu mezi oprávněným a povinným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. října 2003

JUDr. Pavel Krbek, v. r.

předseda senátu