20 Cdo 2396/2004
Datum rozhodnutí: 24.02.2005
Dotčené předpisy:




20 Cdo 2396/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného V. z. p. ČR, zastoupené advokátkou, proti povinnému L. M. T., s.r.o., 788 20 Králec, pro 13.666,- Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. E 5006/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci č.j. 40 Co 1008/2003-32, ze dne 30. října 2003, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 20.1.2003, č.j. E 5006/2002-9, kterým okresní soud nařídil výkon rozhodnutí podle vykonatelného platebního výměru oprávněné č. 2140201203 ze dne 14.10.2002. Podle odvolacího soudu byly předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí splněny, zejména uzavřel, že podkladové rozhodnutí je vykonatelné (§ 251, § 274 písm. g/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále jen o.s.ř. ). Oprávněné jako vymáhajícímu správnímu orgánu odvolací soud přiznal procesní legitimaci k podání návrhu na soudní výkon platebního výměru, který sama vydala (§ 14 odst. l zákona č. 551/1991 Sb., o V. z. p. Č. r., ve znění pozdějších předpisů).

V dovolání povinný vytýká, že v návrhu označený účastník oprávněný neodpovídá označení účastníka, který je právnickou osobou (blíže viz ust. § 1 a § 2 odst. 3 zákona č. 551/1991 Sb.), neboť způsob, jak to oprávněný učinil v návrhu ze dne 10.12.2003, tj. uvedením adres VZP ČR a O. p. Š., vůbec nepostihuje podstatu věci , takové označení neodpovídá ani právnímu názoru odvolacího soudu vyjádřenému v napadeném rozhodnutí. Navrhl, aby dovolací soud usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. l o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím jako v projednávaném případě usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. l písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. l písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. l písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější odvolacím soudem zrušené rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. l písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. l písm.c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit (a kterým je při přezkumu dovolací soud vázán, viz § 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je tedy pouze důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci)

Posuzováno podle obsahu podání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) dovolatel nevytýká, že odvolací soud vystavěl své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení relevantních otázek, nenamítá nedostatek věcné legitimace oprávněné (neoponuje ani závěru odvolacího soudu, že oprávněná má způsobilost být účastnicí řízení), ale jeho námitky se týkají označení oprávněné v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, jež podle dovolatele neodpovídá tomu, co vyplývá z ustanovení § 42 odst. 4 a § 79 odst. l věty druhé ve spojení s § 254 odst. l, věty první, o.s.ř. Uvedená argumentace upozorňující na neúplnost či nesprávnost v označení oprávněného subjektu je podřaditelná důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., který je vyhrazen vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; k takovým vadám, jakož i k tzv. zmatečnostním vadám může však dovolací soud přihlédnout jen za zde nenaplněného předpokladu, že shledá napadené rozhodnutí zásadně právně významným (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o.s.ř.).

Jestliže tedy dovolatel nenapadl právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž tvrdil, že se oprávněná označila v návrhu na nařízení výkonu v rozporu s požadavky zákona, je třeba dovolání jako nepřípustné odmítnout (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. l a § 146 odst. 3 o.s.ř. (oprávněné náklady v tomto stadiu řízení nevznikly a povinný na jejich náhradu právo nemá).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. února 2005

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu