20 Cdo 2386/2004
Datum rozhodnutí: 23.06.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 242 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 2386/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné V. z. p. Č. r., proti povinnému L. V., zastoupenému advokátkou, pro 19 481,- Kč, přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 E 1334/2001, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2003, č.j. 29 Co 190/2003-29, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 nařídil usnesením ze dne 7.8. 2001, č.j. 13 E 1334/2001-7, výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného. Krajský soud shora označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil s tím, že se výkon rozhodnutí nařizuje i podle výměru VZP ČR, O. p. h. m. P. ze dne 20. 10. 1999, č. 219902034 ve spojení s rozhodnutím Rozhodčího orgánu VZP ČR č.j. 8715/99 a 8275/99, ze dne 7. 2. 2001. Uzavřel, že podkladová rozhodnutí jsou vykonatelná, a že při nařízení výkonu rozhodnutí nemůže zkoumat jiné skutečnosti než ty, které jsou pro toto stadium řízení rozhodné.

V dovolání povinný namítá, že zákon, který je na výkon rozhodnutí aplikován, neodpovídá dobrým mravům, jeho samého poškozuje , a proto nejsou splněny zákonné podmínky pro provedení výkonu rozhodnutí. Podle jeho názoru měl pojistné, které je vymáháno, platit jeho zaměstnavatel. Navíc se oprávněný choval účelově, jestliže ho na dluh vzniklý nezaplacením pojistného neupozornil, aby se poté mohl domáhat zaplacení vysokého penále. Namítal také, že soud nevzal ohled na jeho nepříznivý zdravotní stav a výši sociální dávek, které pobírá (4.700,- Kč), a navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. l zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.

Dovolatel (jenž opomenuv ustanovení § 238a odst. 2 o.s.ř. ostatně pojem zásadní právní význam ani nepoužil) se však otázkou přípustnosti dovolání nezabýval, a proto argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesl; hodnocením samotných námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze. Odvolací soud totiž při posuzování otázek rozhodných pro nařízení výkonu rozhodnutí uplatnil právní názory, které vycházejí z ustálené soudní praxe.

Z účelu řízení o výkon rozhodnutí (soudní výkon vykonatelného rozhodnutí ukládajícího povinnost k plnění) vyplývá, že v tomto řízení již nelze přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí; proto také námitky, kterými dovolatel správnost výměru oprávněné zpochybňuje (kdo měl platit pojistné a jak měla oprávněná při zjištění nedoplatku postupovat), jsou bezvýznamné.

Nedůvodná je i další dovolatelova námitka týkající se jeho majetkových a zdravotních poměrů. V dovolacím přezkumu přípustném jen podle § 237 odst. l písm. c/ o.s.ř. jsou totiž skutkové námitky nerozhodné; to platí tím spíše o těch, jimiž by měla být správnost napadeného rozhodnutí poměřována z hlediska skutkových novot (dovolatel kvůli zdravotním a majetkovým poměrům podal návrh na odklad výkonu rozhodnutí, uvedené skutečnosti však nebyly obsahem odvolání).

Konečně ani obecná námitka, že zákon, který je na výkon aplikován , v daném případě občanský soudní řád, podle jehož ustanovení je při nařízení a provádění výkonu rozhodnutí postupováno, neodpovídá dobrým mravům a povinného poškozuje , nemůže správnost závěrů odvolacího soudu zpochybnit, neboť posuzování celého procesněprávního předpisu podle jednoho z hmotněprávních ustanovení občanského zákonku (§ 3 odst. l), je nepřípadné.

Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. l a § 146 odst. 3 o.s.ř. (oprávněné, která by měla na náhradu nákladů řízení právo, v tomto stadiu řízení náklady nevznikly a povinný na jejich náhradu nemá nárok).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. června 2005

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.

předseda senátu