20 Cdo 2380/99
Datum rozhodnutí: 31.10.2001
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 236 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 239 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243c odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 3 odst. 1 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb., § 711 odst. 1 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb.




20 Cdo 2380/99

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Vladimíra Kurky v právní věci žalobkyně R. K., zastoupené advokátem, proti žalované A. F., o určení změny lhůty k vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 22 C 86/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. června 1998, č. j. 22 C 86/94-112, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 1999, č. j. 29 Co 489/98-136, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. června 1998, č. j. 22 C 86/94-112, se zastavuje.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. března 1999, č. j. 29 Co 489/98-136, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 10. června 1998, č. j. 22 C 86/94-112 (poté, co jeho v pořadí první, vyhovující rozsudek ze dne 10. 11. 1995, č. j. 22 C 86/94-47, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 1996, č. j. 29 Co 86/96-61, a jeho druhý, zamítavý rozsudek ze dne 4. 6. 1997, č. j. 22 C 86/94-83, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 1997, č. j. 29 Co 347/97-98), zamítl žalobu na určení, aby lhůta k vyklizení bytu č. 1, 2. kategorie, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, v přízemí domu č. p. 578 v P. (dále "předmětný byt"), stanovená usnesením tohoto soudu ze dne 20. 9. 1979, č. j. 8 C 155/79, byla změněna tak, že žalovaná by byla zavázána předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Zamítnutí žaloby odůvodnil tím, že v době rozhodování soudu (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) není dána změna poměrů rozhodných pro určení neexistence práva (§ 80 písm. c/ o. s. ř.) žalované na bytovou náhradu, přiznaného jí předchozím pravomocným rozhodnutím soudu, že k uvedenému okamžiku není naplněn výpovědní důvod podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. (z něhož lze analogicky vycházet), tj. neužívání bytu žalovanou, že nebylo prokázáno ani tvrzení, že by žalovaná předmětný byt pronajímala bez souhlasu žalobkyně, a konečně ani to, že by žalované svědčilo (byť odvozené) právo k jinému bytu.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. března 1999, č. j. 29 Co 489/98-136, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; současně ve výroku svého rozsudku připustil dovolání. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se ztotožnil s jeho závěrem o nedůvodnosti žaloby. Uplatněný nárok posoudil podle bodu 6. čl. III přechodných a závěrečných ustanovení zákona č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád, konstatuje, že uvedené ustanovení neřeší otázku, jaké jsou předpoklady úspěšného uplatnění takovéhoto nároku. Zaujal názor, že jimi nemůže být "naplnění dalších výpovědních důvodů resp. předpokladů pro zrušení práva osobního užívání bytu, které nastaly po vydání pravomocného rozhodnutí soudu, kterým bylo právo žalované sporný byt užívat zrušeno". Takovým důvodem by mohla být zejména skutečnost, že by žalovaná po vydání pravomocného soudního rozhodnutí získala neodvozené právo užívat jiný byt; nic takového však podle odvolacího soudu v řízení prokázáno nebylo. Výrok o připuštění dovolání odůvodnil nejednotností výkladu výše uvedeného ustanovení v soudní praxi.

Včasným dovoláním, směřujícím proti výroku rozsudku obvodního soudu o zamítnutí žaloby a proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, napadla žalobkyně (zastoupena advokátem) pravomocné rozsudky soudů obou stupňů; v něm podle obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) jako dovolací důvod uplatnila nesprávné právní posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). Poukazuje na to, že důvody uplatněné v žalobě (neužívání bytu žalovanou, jeho pronajímání cizím osobám, jež rušily noční klid, a neplacení nájemného) - které by v případě výpovědi z nájmu bytu dané pronajímatelem zakládaly výpovědní důvody - mohou v dané věci být předpokladem pro vyhovění žalobě na určení, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit bez bytové náhrady. Namítá, že žalované, jíž nesvědčí právo nájmu bytu, byla takto přiznána vyšší míra právní ochrany, než kdyby nájemcem bytu dosud byla. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadená rozhodnutí byla vydána 10. 6. 1998 a 16. 3. 1999, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do 31. 12. 2001 (dále též jen "o. s. ř.").

Z ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je podle § 201 o. s. ř. odvolání; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost pro projednání "dovolání" proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti soudu je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení. Pokud tedy žalobkyně podává "dovolání" i proti rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo nutno řízení v tomto rozsahu pro nedostatek funkční příslušnosti zastavit (§ 243c, § 104 odst. 1 věta první o. s. ř.).

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v dané věci podle § 239 odst. 1 o. s. ř. přípustné a je i důvodné.

Vady vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., ani tzv. jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), k nimž dovolací soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží z úřední povinnosti, nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají. Se zřetelem k tomu, že jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (v daném případě důvodem podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.), včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že žalovaná neprokázala existenci důvodů, pro něž by mělo být určeno, že předchozí rozhodnutí, jímž byla její povinnost předmětný byt vyklidit vázána na zajištění náhradního bytu, se mění tak, aby byla povinna byt vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku.

Právní posouzení věci je nesprávné (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.), jestliže soud použil právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, nebo ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Odvolací soud v napadeném rozsudku především věc posoudil po právní stránce nesprávně potud, že žalobu považoval za návrh na určení podle článku III bodu 6. zákona č. 519/1991 Sb., zatímco ve skutečnosti jde o návrh na určení podle § 80 písm. c) o. s. ř., aby předchozí soudní rozhodnutí bylo změněno tak, že povinnost k vyklizení bytu již nebude vázána na zajištění bytové náhrady, nýbrž pouze na právní moc nového (určovacího) rozhodnutí; změna předchozího rozhodnutí má být přitom odůvodněna změnou poměrů, pro niž by výkon práva vyklizovanou osobou (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).

Tomuto závěru svědčí jak skutková tvrzení uvedená v žalobě i dalších podáních žalobkyně (např. v odvolání ze 7. srpna 1997 na č. l. 88 žalobkyně jednotlivá skutková tvrzení v tomto směru označuje expressis verbis jako změnu poměrů), tak právní závěry obvodního (viz. rozsudky ze 4. června 1997 a 10. června 1998 na č. l. 88 a 119) i samotného městského (viz. usnesení z 9. prosince 1997 na č. l. 98) soudu, jež oba ve svých rozhodnutích poukazují na ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. Teprve v napadeném rozsudku městský soud bez jakýchkoli změněných skutkových tvrzení žalobkyně (a bez dalšího odůvodnění, pouze poukazem na zákonné ustanovení) právní kvalifikaci změnil a aplikoval ustanovení článku III bodu 6. zákona č. 519/91 Sb.

Použití tohoto ustanovení je nesprávné i z dalšího důvodu. Zákonnou fikcí, formulovanou ustanovením článku III bodu 6. zákona č. 519/91 Sb. (představující dobrodiní pro povinného, jež bylo na druhé straně vyváženo možností poskytnutou oprávněnému právě druhou větou tohoto ustanovení), bylo totiž vyklizované osobě založeno právo na kvalitnější bytovou náhradu jen pro případ, že dřívější rozhodnutí vázalo povinnost vyklizení na zajištění náhradního bytu nebo náhradního ubytování. V daném případě však byla ona kvalitnější bytová náhrada, totiž náhradní byt, žalované přiznána - přímo - předchozím soudním rozhodnutím; i z této skutečnosti tudíž plyne, že nejde o žalobu podle článku III bodu 6. zákona č. 519/91 Sb. (kdy určení jiného charakteru bytové náhrady nemusí být jen výrazem později změněných poměrů - srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7 ročník 2000, pod poř. č. 45), nýbrž podle § 80 písm. c/ o. s. ř., tedy o žalobu odůvodněnou později nastalou změnou poměrů.

Jestliže odvolací soud (při aplikaci článku III bodu 6. zákona č. 519/91 Sb.) dovodil, že předpokladem vyhovění žalobě podle tohoto ustanovení nemůže být naplnění dalších výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 obč. zák., pak - z hlediska, že věc měla být správně posouzena podle obecného ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř. (ve spojení s klauzulí změny poměrů a ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák.) - tyto předpoklady vymezil příliš úzce (kterýžto závěr platí i při respektování pouze demonstrativní povahy výčtu důvodů pro vyhovění žalobě, za něž odvolací soud považuje např. získání jakéhokoli neodvozeného práva užívat byt ).

V souzené věci totiž jde o to, zda skutkové okolnosti uplatněné v žalobě a dalších přednesech žalobkyně představují změnu poměrů oproti stavu existujícímu v době původního soudního rozhodnutí, přičemž právně významné není samo o sobě to, zda tyto okolnosti představují naplnění některého z dalších výpovědních důvodů zakotvených v § 711 odst. 1 obč. zák., nýbrž právě - a jedině - to, zda jde o změnu poměrů, a to takovou, pro kterou by trvání na zajištění bytové náhrady jako na podmínce vyklizení bylo v rozporu s dobrými mravy.

Jestliže odvolací soud jednotlivá žalobní tvrzení posuzoval jen z pohledu, zda skutkové okolnosti v nich obsažené mohou být důvodem k vyhovění žalobě podle článku III bodu 6. zákona č. 519/1991 Sb. (přičemž dospěl k závěru, že takovým důvodem být nemohou ani v případě, že by představovaly naplnění dalších výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 obč. zák.), pak - nezabýval-li se jejich hodnocením z hlediska, zda představují změnu poměrů oproti době vydání předchozího rozhodnutí, umožňující odepření bytové náhrady s poukazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. - je jeho právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. nesprávné. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí podle § 243b odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a podle § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 31. října 2001



JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.

předseda senátu