20 Cdo 2377/2016
Datum rozhodnutí: 07.02.2017
Dotčené předpisy: § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.



20 Cdo 2377/2016 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněné Bioetanol a.s. , se sídlem v Praze 5, Plzeňská 1270/97, identifikační číslo osoby 26907992, zastoupené JUDr. Zuzanou Kristiánovou, advokátkou se sídlem v Brně, Kozí 10, proti povinnému Ing. P. T. , P., zastoupenému Mgr. Jindřichem Šimberským, advokátem se sídlem v Praze 5, Hořejší nábřeží 21, pro 1 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 35 EXE 3805/2012, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2016, č. j. 15 Co 148/2015-390, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2016, č. j. 15 Co 148/2015-390, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 20. 1. 2015, č. j. 35 EXE 3805/2012-339, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, nařízené usnesením téhož soudu ze dne 24. 9. 2012, č. j. 35 EXE 3805/2012-28. Uzavřel, že pohledávku povinného ze smluvní pokuty nelze započíst, neboť platně nevznikla, jelikož Dodatek č. 1 ke Smlouvě o půjčce ze dne 12. 6. 2008 je absolutně neplatným právním úkonem pro absenci souhlasu valné hromady dle § 196a odst. 1 obch. zák. Přitom vycházel ze závěrů soudu v nalézacím řízení. K námitce promlčení uvedl, že je-li ujednání o smluvní pokutě absolutně neplatné, nemůže vyvolat zamýšlené právní následky, tedy ani promlčení dluhu. S ohledem k přijatým závěrům se soud již nezabýval tím, zda a kdy se započtené pohledávky setkaly a v jakém rozsahu.
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce zastavil. Uvedl, že povinný navrhl zastavení exekuce z důvodu zániku pohledávky započtením již dne 29. 10. 2012 s tím, že kompenzačním úkonem uplatnil svou pohledávku ve výši 2 063 409 Kč s příslušenstvím ve výši 82 251,97 Kč. Šlo o vzájemnou pohledávku ze dvou smluv o půjčce, podle nichž mu měla oprávněná uhradit 18 000 000 Kč se smluveným příslušenstvím (půjčka ze dne 21. 4. 2004) a 2 000 000 Kč se smluveným příslušenstvím (půjčka ze dne 2. 8. 2004). Oprávněná dne 3. 9. 2008 uhradila 21 479 481,17 Kč (na nejméně zajištěný dluh a na dohodnuté příslušenství), takže k 31. 7. 2009 dlužila stále částku 2 145 661,01 Kč, jež byla použita k započtení. Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 21. 3. 2013, č. j. 35 EXE 3805/2012-96, návrh na zastavení exekuce zamítl a Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 12. 2013, č. j. 15 Co 255/2013-135, rozhodnutí potvrdil. Soudy se tehdy zabývaly existencí pohledávky uplatněné k započtení. Povinný svůj nový návrh na zastavení exekuce ze dne 18. 12. 2013 opět odůvodnil započtením téže pohledávky s tím rozdílem, že došlo k vývoji judikatury, a že na základě této jeho pohledávky úspěšně vede protisměrnou exekuci, kde již byl pravomocně zamítnut návrh na zastavení exekuce. O skutečnosti, že povinný vede exekuci v roli oprávněného po právu, bylo pravomocně rozhodnuto. Odvolací soud dále uvedl, že negativní podmínka řízení dopadá i na případy, kdy povinný opakovaně navrhuje z týchž důvodů zastavení exekuce (v tomto směru odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 408/2009). Na tom nic nezmění, byly-li v jiných nalézacích a exekučních řízeních otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě, popř. platnosti půjčky a dodatků k ní posouzeny odlišně. Vzhledem k tomu, že již dříve bylo pravomocně rozhodnuto o návrhu povinného na zastavení exekuce z důvodu námitky započtení totožné pohledávky, kterou povinný uplatnil i v tomto návrhu, jedná se o překážku věci pravomocně rozhodnuté a nelze o ní znovu věcně rozhodnout. Na tom nic nezmění okolnost, že na základě této pohledávky povinný úspěšně vede protisměrnou exekuci.
Povinný v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž tvrdí, že při řešení otázky, zda rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce brání překážka věci rozsouzené, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005). Uvedl, že v prvním návrhu na zastavení exekuce (pravomocně zamítnutém rozhodnutími na čl. 96 a 135 z důvodu kompenzační nezpůsobilosti pohledávky) uplatnil námitku započtení, kdy se jednalo o část jistiny a úroky z nesplacené půjčky (zápočet částky 2 145 661,01 Kč, tvořené jistinou 2 063 409 a příslušenstvím 82 251,97 Kč). V druhém případě započetl nárok na smluvní pokutu ve výši 4 800 000 Kč, kterou dokonce exekučně vymáhá. Splatnost první pohledávky nastala 31. 7. 2008 a druhé pohledávky dne 31. 7. 2010. Nejedná se o totožné pohledávky a lze je samostatně započíst. Nárok na smluvní pokutu byl oprávněnou uznán v notářském zápise se svolením k přímé vykonatelnosti (notářský zápis sepsaný JUDr. Ing. V. K. jménem notáře JUDr. Zdeňka Kratochvíla dne 12. 6. 2008, č. j. Nz 249/2008), na základě něhož vede povinný vůči oprávněné exekuci, nařízenou usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 9. 2010, č. j. 49 EXE 1210/2010-32, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2010, č. j. 68 Co 540/2010-67 (a vedenou u Mgr. Petra Polanského, soudního exekutora Exekutorského úřadu Liberec, pod sp. zn. 131 EX 1848/10). Oprávněná se v této exekuci dvakrát bezúspěšně pokoušela o její zastavení. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu. Uvedla, že již v řízení o prvním návrhu na zastavení exekuce se soudy zabývaly neplatností notářských zápisů z hlediska uznání dluhu co do důvodu a výše, možností započtení úroků z prodlení i neplatností ujednání o smluvní pokutě v notářském zápise. Dovolání i ústavní stížnost povinného v této souvislosti byly odmítnuty. Nadto uvedla, že půjčky a smluvní úroky byly bezezbytku splaceny a nejsou předmětem žádné exekuce ani soudního sporu. Předmětem tohoto řízení je pouze absolutně neplatné ujednání o smluvní pokutě, jejíž část je z titulu bezdůvodného obohacení na podkladě pravomocného rozsudku po povinném exekučně vymáhána. Totožnost věci je determinována tím, jak účastníci řízení vymezili skutkový stav, z něhož soud při rozhodování vychází. Pokud tedy povinný sám konstatuje (již v prvním návrhu na zastavení exekuce), že smluvní pokuta je absolutně neplatná, tak další návrhy na zastavení exekuce z důvodů započtení pohledávky z absolutně neplatného ujednání o smluvní pokutě (pohledávky z protisměrné exekuce) jsou pouze zdržovací taktikou povinného. Oprávněná považuje za obstrukční i třetí návrh povinného na zastavení exekuce ze dne 20. 4. 2016. Má za to, že odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil, a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, příp. zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále též jen o. s. ř. ., a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Takové vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podáním ze dne 29. 10. 2012 (viz čl. 38 spisu, k tomu srov. též protokol z jednání na čl. 92) povinný navrhl zastavení exekuce z důvodu započtení pohledávky povinného za oprávněnou ve výši 2 063 409,04 Kč + 82 251,97 Kč vůči zde vymáhané pohledávce oprávněné za povinným, a to úkonem učiněným dne 12. 9. 2012. Povinný svou započítávanou pohledávku za oprávněnou specifikoval jako dosud neuhrazenou část jistiny ze smlouvy o půjčce ze dne 21. 4. 2004, o níž byl sepsán téhož dne i notářský zápis NZ 170/2004, N 183/2004, ve výši 2 063 409,04 Kč a úroky z prodlení s jejím splácením ve výši 82 251,97 Kč, tj. celková výše započítávané pohledávky činí částku 2 145 661, 01 Kč. O návrhu rozhodl Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 21. 3. 2013, č. j. 35 EXE 3805/2012-96, tak, že návrh zamítl, neboť zjistil, že k promlčení nároku ze smlouvy o půjčce ze dne 21. 4. 2004 došlo (s ohledem na neplatnost uznání dluhu pro neexistenci dluhu v době uznání) uplynutím tříleté promlčecí doby již dne 1. 10. 2007 a k promlčení nároku ze smlouvy o půjčce ze dne 2. 8. 2004 došlo dne 16. 10. 2007, tedy dříve než dospěla později splatná pohledávka oprávněné. Rozhodnutí potvrdil odvolací soud usnesením ze dne 10. 12. 2013, č. j. 15 Co 255/2013-135. O dovolání povinného rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 7. 2014, č. j. 30 Cdo 2092/2014-216, jímž dovolání odmítl. Stížnost povinného proti usnesení na čl. 96, 135 a 216 Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 3461/14.
Podáním ze dne 18. 12. 2013 (čl. 160, 251 spisu) povinný navrhl zastavení exekuce z důvodu započtení své pohledávky vymáhané v exekučním řízení vedeném Mgr. Petrem Polanským, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Liberec, pod sp. zn. 131 EX 1848/10, podle notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti ze dne 12. 6. 2008, NZ 249/2008. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 9. 2010, č. j. 49 EXE 1210/2010-32, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2010, č. j. 68 Co 540/2010-67 (viz čl. 229 a 238 spisu), byla nařízena exekuce ve věci oprávněných Ing. P. T. a Ing. O. M. proti povinným Bioetanol a. s. a GPM Engineering s. r. o. v likvidaci, k vymožení povinnosti povinných zaplatit každý jednou polovinou každému z oprávněných částku 4 800 000 Kč, nákladů oprávněných v exekučním řízení a nákladů exekuce. Z obsahu spisu se tedy podává, že povinný návrhem ze dne 18. 12. 2013 požaduje zastavení exekuce z důvodu zániku vymáhané pohledávky započtením s jeho pohledávkou vyplývající ze smluvní pokuty a spočívající ve 4 neuhrazených splátkách po 1 200 000 Kč (viz odstavec za třetí notářského zápisu sepsaného dne 12. 6. 2008 JUDr. Ing. V. K., zástupkyní notáře JUDr. Zdeňka Kratochvíla, NZ 249/2008, N 273/2008).
Z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že předpokladem překážky věci pravomocně rozsouzené je totožnost obou věcí, jež je dána totožností účastníků řízení a totožností předmětu řízení, který je určen konečným petitem žaloby a skutkovými okolnostmi, jimiž je petit zdůvodněn. O totožnost předmětu řízení jde, jestliže tentýž nárok vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn v předchozím řízení (ze stejného skutku). Nárok na zaplacení jistiny s příslušenstvím a nárok na zaplacení smluvní pokuty nezakládají totožnost předmětu řízení. Skutkové okolnosti, resp. tvrzení o nároku na smluvní pokutu nemohou být totožné se skutkovými tvrzeními ohledně nároku na zaplacení jistiny a příslušenství. Úroky z prodlení jsou příslušenstvím pohledávky a jde o opětující plnění, nárok na jejich zaplacení je zákonný důsledek prodlení s peněžitým plněním, kdežto smluvní pokuta je samostatný nárok, který žalobce může požadovat vedle zákonných úroků z prodlení v případě, že si účastníci řízení sjednali pro případ prodlení se zaplacením peněžité pohledávky smluvní pokutu. Smluvní pokuta je ve vztahu k jistině sice nárokem akcesorickým, ale jde o samostatný nárok (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 809/2016, usnesení ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3439/2010, rozsudek ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2632/2010, stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981, sp. zn. Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10, ročník 1981, k otázce závaznosti řešení prejudiciální otázky dále viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4272/2009).
Dospěl-li odvolací soud k jinému závěru, je jeho závěr nesprávný. Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243e odst. 1, odst. 2 o. s. ř., napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. února 2017 JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu