20 Cdo 2373/2011
Datum rozhodnutí: 27.07.2011
Dotčené předpisy: čl. II předpisu č. 7/2009Sb., § 238a odst. 1 o. s. ř. ve znění do 01.07.2009




20 Cdo 2373/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Z. P. , zastoupeného JUDr. Jaroslavou Brabcovou, advokátkou se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Sadová 2237/17, proti povinné J. K. , zastoupené JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká 74/2, vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 11 E 14/2007, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně pobočky v Jihlavě ze dne 21. 9. 2010, č. j. 54 Co 4/2010-115, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou nařídil usnesením ze dne 2. 10. 2009, č. j. 11 E 14/2007-79, podle rozsudku téhož soudu ze dne 16. 11. 2005, č. j. 11 C 123/2004-49, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 19 Co 71/2006, výkon rozhodnutí vyklizením bytu a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud napadeným rozhodnutím ve vztahu k povinnému A. K. (zemřelému 27. 11. 2009) usnesení soudu prvního stupně zrušil a ohledně tohoto povinného řízení zastavil (výrok I). Rozhodl současně, že na náhradu nákladů zastavené části řízení před soudy obou stupňů nemá žádný z účastníků právo (výrok II). Ve vztahu k povinné J. K. usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu nacházejícího se v domě č. p. 70 v B., místní části K., sestávajícího z kuchyně a jednoho pokoje a přestěhováním povinné a všech, kdo s ní bydlí na základě jejího práva, do bytu č. p. 97 postaveném na pozemku parcela č. st. 57 v obci a katastrálním území V. B., zamítl (výrok III). Ve výroku III o povinnosti povinných zaplatit soudní poplatek usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že povinnost zaplatit soudní poplatek povinné neuložil (výrok IV.) Oprávněného zavázal zaplatit povinné na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 11 520,- Kč do dvou měsíců od právní moci usnesení k rukám jejího zástupce (výrok V) a České republice nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI).

Usnesení odvolacího soudu, a to ve výrocích III, IV a V, napadl oprávněný dovoláním.

Dovolací soud rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, dále jen o. s. ř. (srov. čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, část první, zákona č. 7/2009 Sb.

Dovolání proti výroku III napadeného usnesení (rozhodnutí ve věci samé) není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Z ustanovení § 238a odst. 1 o. s. ř. dále vyplývá, že od 1. 7. 2009 již není přípustné dovolání proti usnesením odvolacího soudu, potvrzujícím nebo měnícím usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce).

Jestliže v souzené věci odvolací soud rozhodl o odvolání proti usnesení a nařízení exekuce dne 21. 9. 2010, dovolání proti tomuto rozhodnutí není již přípustné. Přípustnost dovolání nemůže založit ani nesprávné poučení odvolacího soudu, neboť to samo o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání proti výroku IV, týkajícímu se neuložení povinnosti povinné zaplatit soudní poplatek, není také přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze podřadit žádnému z vyjmenovaných případů uvedených v ustanoveních § 238, 238a a 239 o. s. ř., jež přípustnost dovolání proti usnesením upravují. Zároveň přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 o. s. ř., když usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek, není usnesením ve věci samé. Současně oprávněný není subjektivně oprávněn k podání dovolání proti tomuto výroku napadeného usnesení, neboť oprávnění je podat svědčí toliko účastníku, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena na jeho právech určitá újma, již lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2000 pod č. 138). Oprávněnému však tímto rozhodnutím žádná újma nevznikla.

Rovněž není přípustné ani dovolání proti výroku V napadeného usnesení o nákladech řízení. Toto usnesení odvolacího soudu také nelze podřadit žádnému z vyjmenovaných případů uvedených v ustanoveních § 238, 238a a 239 o. s. ř., jež přípustnost dovolání proti usnesením upravují. Zároveň přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 o. s. ř., když usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není usnesením ve věci samé.

Nejvyšší soud proto dovolání proti napadeným výrokům usnesení odvolacího soudu jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm.b/ a c/ o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť oprávněný na jejich náhradu právo nemá a povinné náklady v této fázi řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. července 2011

JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu
předsedkyně senátu