20 Cdo 2332/2006
Datum rozhodnutí: 24.07.2007
Dotčené předpisy:





20 Cdo 2332/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné V. z. p. Č. r., K. pobočka pro h. m. P., proti povinné A. C. & T. A. s. r. o., zastoupené advokátem, pro 15 046,- Kč, přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 34 E 587/2005, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2006, č. j. 36 Co 15/2006-20, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


V záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil městský soud usnesení ze dne 19. 9. 2005, č.j. 34 E 587/2005-4, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 10. 2005, č. j. 34 E 587/2005-5, jímž obvodní soud nařídil podle platebního výměru oprávněné ze dne 14. 6. 2004, č. 2140407578, výkon rozhodnutí. Předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí měl odvolací soud za splněny, zejména uzavřel, že podkladové rozhodnutí je (formálně i materiálně) vykonatelné a bylo vydáno orgánem, který k tomu měl pravomoc (§ 53 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů).


V dovolání jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ) namítá povinná nesprávné právní posouzení věci. Neuznává povinnost stanovenou jí platebním výměrem, neboť nedoplatek na pojistném vznikl v důsledku neoznámení určitých skutečností zaměstnancem společnosti. Námitky povinné vznesené před vydáním platebního výměru nebyly oprávněnou projednány a nebylo o nich rozhodnuto, proto výkaz nedoplatků pozbyl platnosti. Všeobecná zdravotní pojišťovna proto nebyla oprávněna podat návrh na výkon rozhodnutí. Navrhla, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Oprávněná navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto; věcnou správnost podkladového rozhodnutí soud v řízení o jeho výkon není oprávněn přezkoumávat, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet.


Dovolání není přípustné.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jež podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Povinná argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesla, a ani hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.


Je výrazem ustálené soudní praxe, že ve výkonu rozhodnutí již nelze exekuční titul věcně přezkoumávat a nelze přihlédnout ani k případným vadám řízení, jež předcházely jeho vydání (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, č. j. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod č. 62). Proto námitky, že oprávněná neměla k vydání platebního výměru žádný právní důvod a nezohlednila v něm námitky povinné, jsou ve výkonu rozhodnutí již bezcenné; má-li dovolatelka zato, že penále bylo uloženo neoprávněně, mohla proti podkladovému platebnímu výměru podat odvolání; jelikož tak neučinila a platební výměr nabyl právní moci, nelze již v řízení o výkon rozhodnutí otázku existence nedoplatku na pojistném přezkoumávat.


Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; oprávněné však ve stadiu dovolacího řízení (podle obsahu spisu) náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 24. července 2007


JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.


předsedkyně senátu