20 Cdo 2329/2000
Datum rozhodnutí: 31.10.2000
Dotčené předpisy:




20 Cdo 2329/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné V. B., proti povinné V. B., vyklizením bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. E 4138/97, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2000, č.j. 11 Co 593/99 - 29, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 29. září 1997, č.j. E 4138/97 - 4, nařídil podle rozsudku téhož soudu ze dne 10. listopadu 1995, sp. zn. 18 C 336/94, výkon rozhodnutí vyklizením povinné z bytu sestávajícího z kuchyně a tří pokojů s příslušenstvím, nacházejícího se ve druhém poschodí domu č. 5/704 v P.

Městský soud v Praze k odvolání povinné usnesením ze dne 31. března 1998, č.j. 51 Co 32/98 - 20, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud měl rozhodnutí soudu prvního stupně za nepřezkoumatelné proto, že se nezabýval materiální vykonatelností vykonávaného rozhodnutí.

Obvodní soud pro Prahu 4 pak usnesením ze dne 12. října 1999, č.j. E 4138/97 - 24, opět nařídil výkon rozhodnutí podle shora označeného rozsudku, přičemž oproti svému prvnímu rozhodnutí doplnil identifikaci bytu údajem, že jde o byt první kategorie, a vynechal údaj o umístění bytu v P. Skutečnost, že vykonávaný rozsudek neobsahuje název města nebo městské části, podle soudu nepřekáží jeho materiální vykonatelnosti, poněvadž na území hlavního města Prahy se nachází toliko jedna C. ulice a je vyloučeno, aby na jiném místě republiky stál dům v C. ulici se stejným číslem popisným a číslem orientačním, v němž by se povinná rovněž neoprávněně zdržovala.

K novému odvolání povinné Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. ledna 2000, č.j. 11 Co 593/99-29, usnesení soudu prvního stupně potvrdil s dodatkem", že vyklizovaný byt je situován ve druhém patře domu čp. 704 v P. Odvolací soud uvedl, že absence údaje o městské části, v níž je byt umístěn, ve výroku exekučního titulu je jen formálním pochybením, jež lze ve vykonávacím řízení překlenout a jehož prostřednictvím nemohla být dotčena materiální vykonatelnost exekučního titulu. V nalézacím řízení bylo zjevné, kde je byt situován, přičemž právo a tomu odpovídající povinnost k plnění má odvolací soud odtud za dostatečně určeny. Tím odvolací soud zdůvodnil i dodatek, který učinil součástí potvrzujícího výroku.

Usnesení odvolacího soudu napadla povinná (zastoupena advokátem) včasným dovoláním, v němž výslovně neoznačila dovolací důvod, pro který je podává; nicméně podle obsahu dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy že je dán dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu - dále též jen o. s. ř."). Konkrétně dovolatelka namítá, že odvolací soud se nepřípustně odchýlil od výroku vykonávaného rozsudku, jestliže potvrzované usnesení soudu prvního stupně doplnil o dodatek", jenž nemá oporu v právních předpisech, a žádá, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř.

Vady řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž je dovolací soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v ustanovení § 237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu se nepodávají.

Dovolání není přípustné ani dle ustanovení § 239 o. s. ř., jelikož odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1) a povinná návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodala (odstavec 2).

Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b/ až f/ o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že nejde o žádný z případů v tomto ustanovení vypočtených.

Zbývá určit, zda přípustnost dovolání nezakládá ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., tedy zda napadené usnesení není po obsahové stránce (se zřetelem ke kritizovanému dodatku" výroku, jinak formulovaného jako potvrzujícího) rozhodnutím měnícím. Pro posouzení, zda usnesení odvolacího soudu je usnesením měnícím ve smyslu ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., totiž není rozhodující, jak je odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. mutatis mutandis i rozhodnutí uveřejněné pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ani na tomto základě však Nejvyšší soud dovolání přípustným neshledal. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že jsou splněny předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu, přičemž fakt, že identifikaci bytu, jehož vyklizení bylo nařízeno, doplnil o jediný další údaj (o umístění bytu v příslušné městské části P.), charakter jeho rozhodnutí (jako potvrzujícího) nemění.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1. věta první, o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl. Tím, zda rozsudek, jehož výkon byl nařízen, byl vskutku vykonatelným po stránce materiální, se Nejvyšší soud (v rámci dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) za této situace již zabývat nemohl.

Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, u oprávněné však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2, věty první (per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. října 2000

JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová