20 Cdo 2301/2007
Datum rozhodnutí: 30.06.2009
Dotčené předpisy:




20 Cdo 2301/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné B. (spol. s r.o.), zastoupené advokátem, proti povinné H. a V. s.r.o. , zastoupené advokátem, pro 1.524.332,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. Nc 2439/2003, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 12. 2005, č.j. 7 Co 1623/2005-121, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 22. 3. 2005, č.j. Nc 2439/2003-43, jímž okresní soud nařídil podle platebního rozkazu Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 12. 2001, sp. zn. Ro 00445/2001, k uspokojení pohledávky 1.524.332,20 Kč s 18 % ročními úroky z 56.152,- Kč od 17. 10. 1997 do zaplacení, z 163.621,60 Kč od 25.10.1997 do zaplacení, z 208.024,60 Kč od 29. 10. 1997 do zaplacení, z 557.525,90 Kč od 4. 11. 1997 do zaplacení, z 281.756,20 Kč od 15. 11. 1997 do zaplacení, z 155.807,80 Kč od 19. 11. 1997 do zaplacení a z 101.444,10 Kč od 20. 11. 1997 do zaplacení, pro náklady předchozího řízení 115.495,- Kč a náklady exekuce na majetek povinné exekuci, jejímž provedením pověřil soudního exekutora. Předpoklady pro nařízení exekuce ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 120/2001 Sb. ), měl odvolací soud za splněny, zejména uzavřel, že podkladový platební rozkaz je formálně vykonatelný, neboť byl povinné řádně doručen (§ 47 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 3. 2004). Zásilka byla na adrese jejího sídla doručena povinné, skutečnost, že bylo v označení adresáta pod firmou povinné uvedeno jméno jejího jednatele F. V., koresponduje s tím, že tento na uvedené adrese trvale bydlel. Uvedený jednatel nebyl v době doručení vyloučen z jednání za společnost, převzetí písemnosti doručované právnické osobě nemohlo odporovat jejímu zájmu, podle odvolacího soudu nic nenasvědčuje tomu, že by jednatel povinné F. V. byl osobně zainteresován na výsledku řízení, v němž byl vydán vykonávaný platební rozkaz, jako společník byl ze společnosti vyloučen až ke dni 12. 8. 2003.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, v němž ohlašuje všechny tři dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř. ). Namítá, že pohledávka oprávněné, jak byla žalována a přiznána exekučním titulem, neexistuje. Vedle toho odvolacímu soudu vytýká, že se v druhém odvolacím řízení odklonil od svého názoru na postup nalézacího soudu při doručování exekučního titulu a z toho vyplývající otázku jeho vykonatelnosti; poukazuje přitom na to, že odvolací soud ve svém prvním rozhodnutí konstatoval, že z nalézacího spisu nevyplývá, že platební rozkaz byl doručován jednateli společnosti poté, kdy se písemnost nepodařilo doručit na adresu sídla z důvodu, že se tam společnost nezdržuje, a že takové zjištění z obsahu spisu nevyplývá. V době, kdy soud doručoval platební rozkaz povinné na adresu bydliště jednatele F. V., která je totožná s adresou sídla povinné, bylo mu známo, že uvedený jednatel jedná proti zájmům společnosti. Podpis na doručence je nečitelný a v rozporu se způsobem jednání zapsaným v obchodním rejstříku bez razítka společnosti či doložky, že se jedná o jednatele, takže zásilka byla převzata neznámou osobou. Ze spisu nelze zjistit, proč nebylo doručováno druhému jednateli. Dovolatel proto pochybuje o tom, že platební rozkaz byl doručen v souladu s ustanovením § 47 odst. 4 o.s.ř. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil nalézacímu soudu a zavázal jej k zamítnutí návrhu na nařízení exekuce.

Dovolání není přípustné.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., dále jen o.s.ř. ).

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím jako v projednávaném případě usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, § 130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně sice předcházelo jeho dřívější usnesení ze dne 29. 5. 2003, č.j. Nc 2439/2003-7, které bylo zrušeno usnesením odvolacího soudu ze dne 12. 12. 2003, č.j. 7 Co 2845/2003-16, avšak odvolací soud ve svém kasačním usnesení nevyjádřil právní názor závazný pro soud prvního stupně a nijak jej neusměrnil v tom, jak má nově rozhodnout), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je dovolací soud vázán (včetně jeho konkretizace) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).

Povinná argumenty ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepředložila a samotným hodnocením obsahu dovolání k takovému závěru dospět nelze.



Námitky dovolatelky, že vymáhaná pohledávka neexistuje, směřují proti věcné správnosti podkladového platebního rozkazu. Přípustnost dovolání nejsou s to založit, neboť je výrazem ustálené soudní praxe, že v exekučním řízení soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet i při rozhodování o nařízení exekuce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2000 pod č. 4, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2004 pod č. 62, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2005 pod č. 58).

Vyjadřuje-li dovolatelka pochybnosti o tom, zda jí vykonávané rozhodnutí bylo doručeno v souladu s ustanovením § 47 odst. 4 o.s.ř. ve znění účinném do 31. 3. 2004, pak ani tyto výtky přípustnost dovolání nezakládají, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na takovém závěru nestojí. Odvolací soud totiž poté, co bylo doplněno dokazování výslechem jednatele povinné Ing. H., dodejkou o doručení platebního rozkazu a výroky rozsudků Okresního soudu v Jindřichově Hradci z 22. 11.2002, sp. zn. 7 T 416/99, Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 27. 5. 2005, sp.zn. 7 T 134/2003, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 5. 2003, sp. zn. 3 To 301/2003, uzavřel, že platební rozkaz byl doručen povinné společnosti podle ustanovení § 47 odst. 3 o.s.ř. ve znění účinném do 31. 3. 2004, a nikoli jejímu jednateli náhradním způsobem podle ustanovení § 47 odst. 4 o.s.ř. v uvedeném znění.

Námitkami, že zásilku převzala za povinnou neznámá osoba, jelikož podpis je nečitelný a chybí razítko společnosti či doložka, že se jedná o jednatele, uplatňuje dovolatelka dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., který je k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. nezpůsobilý. Skutkovou, a tudíž rovněž bezcennou, námitkou je i tvrzení, že F. V. jako tehdejší jednatel povinné jednal v rozporu s jejími zájmy.

Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 30. června 2009

JUDr. Pavel Krbek, v. r.

předseda senátu