20 Cdo 2288/98
Datum rozhodnutí: 30.11.2000
Dotčené předpisy:




20 Cdo 2288/98

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyň A) H. Č., a B) P. F., bytem tamtéž, proti žalovaným 1) J. S., a 2) V. S., zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 443/94, o dovoláních žalobkyně B) a žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 1998, č. j. 13 Co 452/96-137, takto:

I. Řízení o dovolání žalobkyně B) se zastavuje.

II. Dovolání žalovaných se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným rozsudkem krajský soud změnil rozsudek ze dne 27. března 1996, č. j. 15 C 443/94-89, jímž Městský soud v Brně zamítl žalobu o vyklizení ve výroku specifikovaného bytu; své rozhodnutí, jímž žalobě vyhověl, krajský soud odůvodnil závěrem, že soužití žalovaných s uživateli předmětného bytu (rodiči prvního žalovaného) nebylo založeno a vedeno s úmyslem vést je trvale, a že proto na ně ani nemohlo - pro nesplnění jedné z podmínek první věty ustanovení § 179 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 1991 (dále též jen obč. zák.") - přejít užívací právo k bytu.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní (zastoupeni advokátem) a žalobkyně B) včasným dovoláním.

Tato žalobkyně posléze, podáním došlým soudu dne 23. února 2000, vzala dovolání zpět, Nejvyšší soud tedy řízení o něm podle ustanovení § 243b odst. 4 věty druhé občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.") zastavil.



Žalovaní v dovolání namítají, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění nemajícího v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že tudíž také spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. spatřují jednak ve zjištění odvolacího soudu, že soužití žalovaných s rodiči prvního z nich bylo časově limitováno, ačkoli takový skutkový závěr podle nich z obsahu spisu dovodit možno nebylo, a jednak v tom, že odvolací soud naopak opomenul prokázanou skutečnost, že žalovaní svůj družstevní byt dříve odevzdali. Poněvadž skutkový podklad...vykazuje naznačené vady...", je podle dovolatelů - jestliže soud ...nepokládal skutkovou podstatu § 179 odst. 1 obč. zák....za beze zbytku naplněnou" - nesprávné i jeho právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. žalovaní spatřují i v tom, že odvolací soud ...nezvažoval aplikaci ust. § 3 odst. 1 obč. zákoníku, popř. aplikaci § 712 obč. zák. per analogia".

Dovolání (přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) není důvodné.

Z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud posuzuje pouze vady řízení vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. a (je-li dovolání přípustné) tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.); tyto vady z obsahu spisu nevyplývají a dovolatelé je ani nenamítají. Protože jinak je Nejvyšší soud uplatněným dovolacím důvodem - včetně jeho obsahového vymezení - vázán, je jeho úkolem posouzení, zda jsou naplněny dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Předmětem dovolacího přezkumu z hlediska ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. je především právní závěr odvolacího soudu, podle něhož užívací právo k bytu na žalované nepřešlo, jelikož jejich soužití s rodiči prvního z nich nebylo založeno a vedeno s úmyslem vést je trvale.

Podle první věty ustanovení § 179 odst. 1 obč. zák. (jelikož k přechodu práva užívání bytu mělo dojít v dubnu 1982, je podle § 868 občanského zákoníku nutno aplikovat ustanovení tohoto předpisu ve znění účinném do 31. prosince 1991) jestliže uživatel zemře a nejde-li o byt ve společném užívání manželů, stávají se uživateli jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Toto ustanovení platí i v případě, jestliže uživatel opustí trvale společnou domácnost (§ 181 obč. zák.).

Doba, po kterou se osoby uvedené v první větě § 179 odst. 1 obč. zák. musí nacházet ve společné domácnosti (chápané judikaturou volněji než u osob vyjmenovaných ve druhé větě uvedeného ustanovení, a to v tom smyslu, že se nevyžaduje spotřební společenství) s uživateli, není zákonem stanovena. Jak však dovodila již starší praxe soudů (srov. zprávu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR z 10. června 1982, Cpj 163/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10, ročník 1982, pod poř. č. 34, na str. 201/525 zdola) musí tato doba být tak dlouhá, aby se zřetelem k dalším rozhodným okolnostem konkrétního případu bylo možno učinit závěr, že mělo jít o spolužití v jednom bytě, a tedy o příslušnost trvalé povahy ke společné domácnosti uživatele bytu, jenž posléze tuto domácnost opustil.

Aby šlo o soužití trvalé, musí mít uživatel bytu i příslušník jeho domácnosti oboustrannou a souhlasnou vůli žít v takovém společenství bez předem stanoveného časového omezení. V daném případě by tedy žalovaní museli prokázat takové vnější skutkové okolnosti (vůle samotná jako vnitřní psychická kategorie předmětem dokazování být nemůže), z nichž by bylo možno dovodit závěr, že měli společně s rodiči prvního z nich vůli ke spolužití bez předem stanoveného omezení.

Existenci takových okolností však žalovaní neprokázali, jestliže první z nich ve své účastnické výpovědi při jednání před odvolacím soudem (jehož skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán) dne 19. března 1998 (č. l. 132 versa) výslovně uvedl, že ...na jakou dobu..." budou žít společně s jeho rodiči, ...záviselo od toho, jak se vyvine náš (tj. žalovaných) zdravotní stav...", a dále, že výměna kyčelních kloubů mohla znamenat omezení jeho možností péče o rodinu ...např. na období půl roku nebo jednoho roku...", a jestliže pak uzavřel, že ...jeho představa byla taková, že s rodiči budu bydlet tak dlouho, jak to bude vyžadovat náš (tj. žalovaných) zdravotní stav".

Závěr o nedostatku vůle k trvalému (ve výše uvedeném smyslu, tj. časově předem neomezenému) soužití vyplývá i ze svědecké výpovědi otce prvního žalovaného při odvolacím jednání dne 28. května 1998 (č. l. 134 versa), jestliže ten výslovně uvedl, že ...když se postupně ukázalo, že zdravotní stav syna a snachy se vyvíjí příznivě, ukázala se jako nejpřijatelnější varianta rozdělení domácností rodin, tak že my (tj. rodiče žalovaného) jsme se přestěhovali do domku, jehož opravy již byly dokončeny, a syn (tj. žalovaný) zůstal v našem (tj. předmětném) bytě."

Přisvědčit nelze ani dalšímu dovolacímu argumentu, spatřují-li žalovaní naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. v okolnosti, že odvolací soud ...neuvažoval aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. popř. § 712 obč. zák. per analogia."

Jak dovodila již starší judikatura (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 31. října 1969, 5 Cz 43/68, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí č. 8, ročník 1970, pod poř. č. 79), vázat povinnost k vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady lze zásadně jen za předpokladu dřívější existence právního důvodu užívání bytu. Protože o takový případ v souzené věci nejde, a protože žalovaným nesvědčí ani (jakýkoli) odvozený právní důvod užívání bytu, ustanovení o zajištění bytové náhrady aplikovat nelze, a to ani analogicky (srov. též zprávu č. 18, uveřejněnou v Bulletinu Nejvyššího soudu ČR č. 2, ročník 1982, str. 36-39).

Užívají-li žalovaní předmětný byt od počátku bez právního důvodu, nelze jejich povinnost k vyklizení vázat na zajištění bytové náhrady ani s poukazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., podle něhož (kromě jiného) nesmí být výkon práv v rozporu s dobrými mravy, jelikož aktem aplikace práva nelze konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka - srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR sv. IV, díl II, pod poř. č. 87, podle něhož by takovéto rozhodnutí vedlo k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Dalším, byť pouze subsidiárním důvodem k tomu, aby žalobci nebyli ve výkonu svých spoluvlastnických práv k nemovitosti omezeni tím, že by povinnost žalovaných k vyklizení bytu byla vázána na zajištění bytové náhrady, je skutečnost, že se žalovaní bez vážných důvodů (ostatně vážnost takových důvodů ani netvrdili) zbavili možnosti bydlení ve svém družstevním bytě (k tomu srov. obdobně použitelné závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 1995, sp. zn. 26 Cdo 1428/98).

Obstojí-li právní závěr odvolacího soudu, že k přechodu užívacího práva podle § 179 ve spojení s § 181 obč. zák. nedošlo pro neexistenci vůle k trvalému, tj. časově předem neomezenému soužití, je nadbytečné zabývat se námitkami (dovolateli podřazenými pod ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.), že odvolací soud nezohlednil odevzdání" družstevního bytu a že naopak ze skutečnosti, že rodiče prvního žalovaného opravovali rodinný domek na P., nesprávně dovodil jejich úmysl předmětný byt opustit.

Jelikož se dovolatelům správnost napadeného rozhodnutí prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) - dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 1 věta první, odst. 5 o. s. ř. rozsudkem zamítl.

Žalobkyně B) zpětvzetím svého dovolání zavinila zastavení řízení o něm, žalovaným, jež by měli právo na náhradu nákladů řízení o tomto dovolání, však žádné prokazatelné náklady této části dovolacího řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 věty první, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů řízení o tomto dovolání nemá právo žádný z účastníků. Žalovaní se svým dovoláním úspěšní nebyli, žalobkyním, jež by měly právo na náhradu nákladů řízení o tomto dovolání, však žádné prokazatelné náklady této části dovolacího řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů řízení o tomto dovolání nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. listopadu 2000

JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Romana Říčková