20 Cdo 2287/98
Datum rozhodnutí: 31.10.2000
Dotčené předpisy:




20 Cdo 2287/98

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně M. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. V., zastoupenému advokátkou, o zrušení společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 22/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 5. května 1998, č. j. 40 Co 172/97-57, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně.

Odůvodnění:

Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 20. listopadu 1996, č. j. 7 C 22/96-38, zrušil právo společného nájmu ve výroku specifikovaného bytu, určil, že byt bude dále užívat žalobkyně, a žalovaného zavázal k jeho vyklizení do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování a k náhradě nákladů řízení.

Krajský soud shora označeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení před okresním soudem. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že účastníkům vznikl ke dni 1. ledna 1992 společný nájem bytu manžely, a to proto, že předmětný byt byl přidělen žalovanému - podle ustanovení § 26 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty (dále též jen bytový zákon") - jako byt vojenský. Pro vojenské byty - resp. pro ty z nich, jež měly charakter bytů trvale určených k ubytování pracovníků organizace ve smyslu ustanovení § 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen vyhláška") - byl podle ustanovení § 182 občanského zákoníku ve znění před jeho novelizací zákonem č. 509/1991 Sb. (dále též jen obč. zák.") vznik práva společného užívání manžely vyloučen, nemohlo tudíž dojít ani k jeho transformaci (§ 871 odst. 1 obč. zák. ve znění po novele) na společný nájem bytu manžely.



Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupena advokátem, včasným dovoláním, jímž namítá, že její právo k předmětnému bytu nebylo (pouze) právem odvozeným od práva žalovaného, jelikož byt podle ní nebyl trvale určen pro ubytování pracovníků organizace. S poukazem na ustanovení § 871 odst. 4 obč. zák. ve znění po novele dále namítá, že došlo ke změně práva osobního užívání na nájem a od 1. ledna 1992 jí tak svědčí společný nájemní vztah k bytu". Rozhodnutí odvolacího soudu tak podle jejího názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.

Dovolání je (podle § 238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu /dále též jen o. s. ř."/) přípustné, není však důvodné.

Z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud posuzuje pouze vady řízení vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. a jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.); jinak je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Vady vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. ani jiné vady řízení dovolatelka nenamítá a z obsahu spisu nevyplývají; úkolem dovolacího soudu bylo tedy posoudit, zda je dán dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Předmětem dovolacího přezkumu je posouzení, zda je správný závěr odvolacího soudu, že účastníkům nevzniklo právo společného užívání předmětného bytu a podle přechodného ustanovení § 871 odst. 1 občanského zákoníku s účinností od 1. ledna 1992 tudíž ani společný nájem. Řešení této otázky závisí na posouzení povahy předmětného bytu, tj. zda tento vojenský byt byl bytem trvale určeným pro ubytování pracovníků organizace (§ 7 vyhlášky), na nějž se vztahovalo ustanovení § 182 obč. zák., vylučující vznik práva společného užívání manžely.

Podle ustanovení § 7 vyhlášky byly byty trvale určenými pro ubytování pracovníků organizace byty podnikové (§ 66 bytového zákona), byty služební (§ 67 bytového zákona) a byty vystavěné v podnikové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku. Podnikovými byty byly podle ustanovení § 66 bytového zákona byty trvale určené pro ubytování pracovníků hospodářských, rozpočtových nebo jiných organizací, zejména byty v domech, které organizace vystavěly jako investoři nebo získaly (či v budoucnu měly získat) ze státní bytové výstavby.

Podle ustanovení § 26 bytového zákona vojenské byty přiděloval orgán vojenské správy se souhlasem místního národního výboru.

Vojenskými byty ve smyslu ustanovení § 68 odst. 1 bodu 1 bytového zákona byly byty v obytných domech určených výhradně pro ubytování vojáků z povolání (případně jiných pracovníků vojenské správy) a jednotlivé byty, které vojenská správa získala ze státní bytové výstavby. Charakter vojenského bytu byl u těchto bytů trvalý, byly tedy byty vojenskými bez ohledu na to, zda v nich bydleli vojáci z povolání či osoby, které (z jakýchkoliv důvodů) vojáky z povolání být přestaly. Jak judikatura dovodila, tyto vojenské byty byly byty trvale určenými pro ubytování pracovníků organizace ve smyslu ustanovení § 7 vyhlášky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 30. září 1970, sp. zn. 1 Cz 11/70, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971, pod poř. č. 39).

Vojenskými byty podle ustanovení § 68 odst. 1 bodu 2 bytového zákona naproti tomu byly byty v jiných domech, jejichž uživateli byli dne 1. ledna 1957 vojáci z povolání, s výjimkou bytů, které měly povahu bytů podnikových či služebních, nebo které byly v domech lidových bytových družstev či v rodinných domcích; tyto vojenské byty - viz druhý odstavec uvedeného ustanovení - své povahy (vojenského bytu) pozbyly, jestliže po 1. lednu 1957 uživatel bytu přestal být vojákem z povolání, případně byl-li byt přidělen osobě jiné než vojáku z povolání, nebo jestliže po počátku účinnosti bytového zákona přestal uživatel bytu být vojákem z povolání či v případech, že byt byl přidělen osobě jiné než vojáku z povolání. Tyto vojenské byty znaky podnikových nebo služebních bytů neměly (srov. výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu).

Podle ustanovení § 182 obč. zák. byla u bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace - tedy i u bytů vojenských uvedených v § 68 odst. 1 bodě 1 bytového zákona - možnost aplikace § 172 až § 181 obč. zák. výslovně vyloučena; byla tudíž vyloučena i možnost, aby k takovému bytu vzniklo právo společného užívání bytu manžely (§ 175 a násl. obč. zák.). Rozhodnutím o přidělení vojenského bytu a následnou dohodou o jeho odevzdání a převzetí tak vzniklo právo osobního užívání bytu (§ 154 odst. 1 obč. zák.) pouze tomu z manželů, jemuž byl byt přidělen, a od tohoto práva bylo právo (bydlení) druhého manžela pouze odvozeno (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu z 31. července 1997, sp. zn. 3 Cdon 152/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, pod poř. č. 36).

Z obsahu spisu plyne, že předmětný byt byl žalovanému přidělen rozhodnutím Posádkové správy (představované velitelem posádky) v H. ze dne 7. března 1977, č. j. 6/1-52-575/7923-77, podle ustanovení § 26 bytového zákona se souhlasem Městského národního výboru v H. (č. l. 9) jako byt vojenský, a žalovaný se stal jeho prvním uživatelem.

Tento byt - přidělený v novostavbě domu v roce 1977 - tudíž nelze podřadit ustanovení § 68 odst. 1 bodu 2 bytového zákona, jež předpokládá užívání bytů ke dni 1. ledna 1957; v době jeho přidělení se tedy nemohlo jednat o byt jiný než vojenský podle ustanovení § 68 odst. 1 bodu 1 bytového zákona, jehož charakter se - ukončením pracovního poměru žalovaného v roce 1986 - nezměnil (ani - viz výše - změnit nemohl).

Jestliže byl byt přidělen jako byt trvale určený k ubytování pracovníka organizace ve smyslu § 7 vyhlášky pouze žalovanému, pak - jak plyne z ustanovení § 187 odst. 1 obč. zák. - rozvodem manželství (stejně jako by tomu bylo v případě jeho smrti či trvalého opuštění domácnosti) žalobkyni - dosud byt užívající odvozeně, z titulu rodinného vztahu k žalovanému - odpadl právní důvod jeho dalšího užívání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 16. září 1965, sp. zn. 5 Cz 76/65, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1965, pod poř. č. 66, a stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 1. října 1965, sp. zn. Pls 6/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1965, pod č. III/1965).

Závěr odvolacího soudu, že účastníkům k předmětnému bytu právo společného užívání - a v důsledku toho /po 1. lednu 1992/ ani právo společného nájmu - nevzniklo, a že tedy žalobě o zrušení práva takového nájmu vyhovět nelze, je tudíž správný. Posouzení toho, zda se podle ustanovení § 871 odst. 4 občanského zákoníku ve znění po novele osobní užívání bytu trvale určeného k ubytování pracovníků organizace změnilo na nájem či na nájem služebního bytu, je - v případě, že účastníkům nevzniklo právo společného užívání bytu manžely - pro posouzení dané věci irelevantní (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu z 15. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1999, poř. č. 111).

Jelikož se žalobkyni správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) - dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 1, věta první a odst. 5 o. s. ř. ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. odůvodněn procesním úspěchem žalovaného, jehož náklady tohoto řízení spočívají v částce 500,- Kč, představující mimosmluvní odměnu za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání (§ 1 odst. 2, § 7 ve spojení s ustanovením § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1, písm. k) vyhlášky č 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb), a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 citované vyhlášky.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat u soudu návrh na soudní výkon rozhodnutí.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. října 2000

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová