20 Cdo 2286/2004
Datum rozhodnutí: 17.05.2005
Dotčené předpisy: § 107a předpisu č. 99/1963Sb., § 315 předpisu č. 99/1963Sb., § 254 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




20 Cdo 2286/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr.Vladimíra Mikuška ve věci žalobce R. I., zastoupeného advokátem, proti žalované Q. s r.o., zastoupenému advokátem, o zaplacení 2.500.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 24/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27.ledna 2004, č.j. 21 Co 455/2001-163, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27.ledna 2004, č.j. 21 Co 455/2001-163, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, podle které měl být žalovaný uznán povinným zaplatit žalobci 2.500.000,-Kč s úroky z prodlení, neboť na rozdíl od soudu I.stupně neshledal žalobce jako postupníka aktivně legitimovaným k uplatňování nároku podle § 315 odst. 1 o.s.ř., když vyjádřil názor, že z povahy takového nároku vyplývá aktivní legitimace k jeho uplatnění jen oprávněnému z exekučního řízení. Přikázání pohledávky oprávněnému se děje podle názoru odvolacího soudu jen v procesní rovině, aniž by došlo ke změně věřitele, a jestliže tak oprávněný z exekučního řízení postoupí svoji pohledávku na jinou osobu, dojde sice ke vstupu takového nabyvatele do vztahu k dlužníkovi z postoupené pohledávky, avšak nelze na jiného přenést postavení oprávněného k poddlužnické žalobě, jež má procesní charakter. Dispozice oprávněného s jeho pohledávkou (jejím postoupením) nezakládá postupníkovi aktivní legitimaci. Nadto žalobce není v dané věci aktivně legitimován ani v rovině hmotněprávní, neboť smlouva o postoupení pohledávky neidentifikuje pohledávku určitým a nezaměnitelným způsobem.

Žalobce v dovolání těmto závěrům oponuje námitkou nesprávného právního posouzení věci; odvolací soud podle něj použil nesprávná zákonná ustanovení k tomu, aby žalobce považoval za aktivně nelegitimovaného k podání poddlužnické žaloby.

Dovolání je přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), poněvadž směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).

Jelikož existence vad vyjmenovaných v § 242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. namítány nebyly a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), jsou předmětem dovolacího přezkumu dva právní závěry odvolacího soudu jednak jeho názor, dle nějž postoupení pohledávky oprávněným nemůže mít za následek nástupnictví postupníka v řízení o (poddlužnické) žalobě podle § 315 o.s.ř. a posléze v případě nesprávnosti takového názoru odvolacího soudu i jeho závěr, dle nějž vymezení postupované pohledávky jen její výší a uvedením spisové značky exekučního spisu bez uvedení (exekučního) soudu činí postoupení neplatným.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy dovodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Podle § 524 odst. 1 o.z. může věřitel (postupitel) svoji pohledávku postoupit písemnou smlouvou jinému (postupníkovi) i bez souhlasu dlužníka. S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.

Podle § 314 odst. 1 o.s.ř. (ve znění účinném do 31.12.2000 - viz čl. 18 části dvanácté hlavy I. zák. č. 30/2000 Sb. - dle nějž se pro řízení v prvním stupni o výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu nebo jiné peněžité pohledávky, které bylo zahájeno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, použijí dosavadní právní předpisy, totéž platí pro provedení těchto výkonů rozhodnutí) se výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky než pohledávky z účtu u peněžního ústavu provede tak, že dlužník povinného vyplatí pohledávku, jestliže je již splatná, po právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí oprávněnému; není-li pohledávka povinného dosud splatná, vyplatí jí oprávněnému, jakmile se stane splatnou. Podle § 315 odst. 1 o.s.ř. nevyplatí-li dlužník povinného oprávněnému pohledávku bez odkladu po tom, kdy mu bylo doručeno vyrozumění, že nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci, nebo, kdy se stala pohledávka splatnou, může se oprávněný domáhat vlastním jménem na dlužníkovi povinného u jeho obecného soudu vyplacení pohledávky.

Z citovaných ustanovení plyne, že přikázání pohledávky podle § 315 o.s.ř. je institutem procesního práva; přikázáním pohledávky oprávněnému nedochází z hlediska hmotného práva ke změně věřitele, v čemž je třeba souhlasit se soudem odvolacím. Povinnost dlužníka povinného platit přímo oprávněnému má svůj základ jen v procesním právu, splnění takové povinnosti má ovšem hmotněprávní přesah projevující se zánikem dluhu, který měl oprávněný vůči svému povinnému. Přikázáním pohledávky se však oprávněný nestává věřitelem dlužníka povinného (poddlužníka), dostává se mu jen zvláštní, procesním právem založené, legitimace k uplatnění nároku, jenž by jinak svědčil povinnému. Taková procesní aktivní legitimace oprávněného sama o sobě nezakládá hmotněprávní sukcesi a je proto správný i názor odvolacího soudu, že oprávněný není v žádném hmotněprávním vztahu s poddlužníkem nemá-li proti němu z hlediska hmotného práva pohledávku, nemůže ji ani postoupit.

Odvolací soud však při jinak správném rozlišování procesněprávních a hmotněprávních důsledků vztahů podle shora uváděných ustanovení pozitivního práva přehlíží, že je hmotným právem obecně dovolené, aby byla postoupena i již soudem deklarovaná pohledávka oprávněného za povinným (nikoli oprávnění z § 315 o.s.ř.) a že má taková dovolenost i odraz v právu procesním, pokud jsou v jeho skutkových podstatách upraveny (viz též § 254 odst. 1 a po 1.1.2001 v § 107a o.s.ř.) postupy v případě změny oprávněného subjektu (věřitele) co by v řízení o výkon rozhodnutí oprávněné osoby. Dovolací soud oproti soudu odvolacímu neshledává žádný důvod, pro který by nebylo na místě uvažovat o tom, že pak i oprávnění věřitele spojené s postoupenou pohledávkou může přejít dle § 315 o.s.ř. na jeho nástupce, pokud je přechod vymáhané pohledávky řádně uplatněn a prokázán.

Důsledky zjevně zákonem dovoleného postoupení pohledávky lze do řízení o výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky a nároků z něj odvozených promítnout, ostatně odvolací soud to sám vyjádřil ve svém prvém usnesení v této věci ze dne 14.7.2000, č.j. 21 Co 308/97-78, když výslovně uvedl, že žalobci, který byl oprávněným v exekučním řízení, nic nebránilo provádět dispoziční úkony s pohledávkou samou mimo jiné ji postoupit na jiný subjekt a došlo-li k takovému postoupení pohledávky, že bylo nutno (podle tehdejšího názoru odvolacího soudu) takovou skutečnost zohlednit v rovině procesní (nedovolali-li by se účastníci takové skutečnosti, bylo by třeba vyvodit závěr o nedostatku aktivní legitimace původního žalobce, důsledně naznačil tehdy odvolací soud) a pokud se účastníci takové skutečnosti dovolali, soud, aniž by rozhodoval o záměně účastníků, měl nadále jednat s nabyvatelem pohledávky. Nutno zdůraznit, že tyto, podle dovolacího soudu tehdejšímu respektovanému výkladu odpovídající, právní názory odvolací soud dosahoval v poměrech úpravy předcházející zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl do o.s.ř. uveden § 107a.

Jde pak v případě uplatnění takové skutečnosti (postoupení pohledávky oprávněného za povinným) v řízení do 31.12.2000 (a takový případ tato věc představuje) jen o posouzení, do kdy lze uplatnění ve vztahu k řízení, v němž je veden výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky, realizovat. Se zřetelem ke zvláštnímu charakteru a průběhu provádění výkonu rozhodnutí lze dospět k závěru, dle nějž bylo do účinnosti zák. č. 30/2000 Sb. možno uplatnit takto nastalé nástupnictví i v řízení k žalobě dle § 315 o.s.ř. (tj. i ve stádiu provádění výkonu, a to nejen do okamžiku doručení vyrozumění podle § 314 o.s.ř., a nejen do případné pozdější splatnosti postižené pohledávky, ale až do okamžiku plnění poddlužníka). Jen takový výklad, který respektuje obecnou vazbu práva procesního na právo hmotné, umožňuje životnost promítnutí institutu postoupení pohledávky jako změny oprávněného subjektu v hmotněprávním vztahu do procesních vztahů; absence hmotně právního vztahu žalobce a žalovaného překážkou naplnění skutkové podstaty § 315 o.s.ř. není, neboť ta zde je i pro vztah původního oprávněného jako žalobce a žalovaného.

V širších souvislostech uvedených názorů dovolací soud i vyjadřuje, že v procesních poměrech po 1.1.2001, od kdy je k návrhu oprávněného nezbytné vydávat rozhodnutí dle § 107a o.s.ř. (v původním řízení o výkon), je na místě promítnout důsledky takového nástupnictví do řízení o nároku dle § 315 o.s.ř. bez dalšího obdobně, jak Nejvyšší soud dovodil, byť v konkursních souvislostech, ve svém usnesení z 24.9.2003, sp. zn. 29 Odo 223/2003, když vyjádřil názor, že spor o určení pravosti nevykonatelné pohledávky je sporem vyvolaným konkursem, v jehož rámci soud usnesení podle § 107a o.s.ř. nevydává a s osobou, které žalující konkursní věřitel v průběhu takového sporu postoupil pohledávku, o jejíž pravost jde, soud bez dalšího jedná jako s novým žalobcem ode dne, kdy nabude právní moci usnesení, jímž soud v konkursním řízení ve smyslu § 107a o.s.ř. připustil, aby se tato osoba stala účastníkem konkursního řízení namísto žalujícího konkursního věřitele. Řízení o výkon rozhodnutí je totiž obdobně řízením, které vyvolalo spor podle § 315 o.s.ř., je proto zapotřebí nástupnictví založené na postoupení pohledávky oprávněným navrhnout po 1.1.2001 přímo v takovém řízení a podle pravomocného výsledku rozhodnutí o takovém návrhu vymezit účastenství i v řízení následném; pokud však formou rozhodnutí, pak leda takovým, jímž se upravuje vedení řízení.

V této věci žalující společnost R. spol. s r.o. podáním ze dne 18.12.1995 doručeným soudu téhož dne sdělila postoupení pohledávky ve výši 2.500.000,-Kč s příslušenstvím R. I. a odvolací soud, ve zjevné vazbě na úkon původního žalobce z 5.9.1997 (čl. 64 spisu), jak již uvedeno, ve svém usnesení ze dne 14.7.2000, č.j. 21 Co 308/97-78, dovodil, že soud I.stupně má nadále jednat s tvrzeným nástupcem původního žalobce a ve vztahu k němu věcně rozhodnout. Pokud pak později v dovoláním napadeném rozhodnutí vyjádřil názor, že platné postoupení pohledávky zakládá vstup nabyvatele pohledávky jen ve vztahu k dlužníkovi z vymáhané pohledávky, avšak již neznamená přechod oprávnění uplatnit poddlužnickou žalobu - pro procesní charakter takového nároku, jde tentokráte o jeho právní názor problematiku vyčerpávající jen dílčím způsobem, neboť je založen na zužujícím výkladu dikce § 315 o.s.ř., vyjadřujícího pojem aktivní legitimace oprávněného, jemuž dlužník povinného nevyplatil vymáhanou pohledávku a který je k vymáhání tam založeného nároku tímto ustanovením zmocněn vlastním jménem. Zákon zde totiž zjevně neřeší nic jiného nežli aktivní legitimaci procesně oprávněného při uplatňování nároku namísto povinného co by věřitele svého dlužníka právě pro absenci hmotněprávního vztahu k takovému dlužníkovi; absencí takového vztahu totiž trpí oprávněný i v těch případech, kdy ke změně v osobě oprávněného ani nedojde. Procesněprávní základ aktivní legitimace oprávněného pak sám o sobě obecné dovolenosti přechodu nároku zabránit nemůže. Výklad založený na opaku brání ve svém důsledku realizaci subjektivního práva a směřuje k rozštěpení spojených oprávnění namísto toho, aby je umožnilo, jak procesnímu právu v systému objektivního práva přísluší. Procesněprávní původ nároku má ve smyslu standardní judikatury soudů co do jeho zákonného základu význam jen pro výklad věcné příslušnosti soudu, jeho další zdůrazňování se však do podmínek jeho uplatňování (mimo zákonem stanovená omezení) nemůže promítat.

Neobstojí-li názor odvolacího soudu, dle nějž ani při platném postoupení pohledávky při uplatnění takové skutečnosti nemůže na postupníka přejít procesní nástupnictví ve vymáhání nároku nároku dle ust. § 315 o.s.ř., je na místě dovolacímu přezkumu podrobit další právní závěr odvolacího soudu, na němž je postaveno jeho ve vztahu k rozhodnutí soudu I.stupně měnící (zamítavé) rozhodnutí, dle kterého vymezení postupované pohledávky její výší a spisovou značkou exekučního soudu pohledávku určitým a nezaměnitelným způsobem neidentifikuje. Odvolací soud zde staví na požadavky identifikace postupované pohledávky nároky ( kterých subjektů se postupovaná pohledávka týká, co bylo jejím důvodem apod. ), jež neodpovídají judikatorně zastávaným (viz usnesení Nejvyššího soudu z 31.7.2003, č.j. 20 Cdo 1319/2002 uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. sešitu 9/2003 pod poč. č. 165) a které vycházejí z toho, že lze sice identifikovat pohledávku rozmanitým způsobem, zejména uvedením právní skutečnosti, na níž je založena, výší, splatností, případně i jinými skutečnostmi, včetně odkazu na event. titul, jímž byla přiznána; vždy však tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za týmž povinným. O náležité určení pohledávky by nešlo v případě, kdy ani na základě výkladových pravidel podle § 35 odst. 2 obč. zák. by nebylo možné dospět k spolehlivému závěru, která pohledávka měla být postoupena. Možnost, zda měl postupitel R. spol. s r.o. pohledávku téže výše za týmž povinným vymáhanou exekučně pod shodnou spisovou značkou u nejméně dvou soudů, odvolací soud nenaznačuje, když taková okolnost nebyla žalovaným v řízení ani namítána.

Právní názory odvolacího soudu, které uplatnil při svém rozhodování, tedy správné nejsou, a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatel uplatnil právem.

Dovoláním napadené rozhodnutí proto Nejvyšší soud zrušil, a odvolacímu soudu věc vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o.s.ř).

Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1, věta první za středníkem, o.s.ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. května 2005

JUDr. František I š t v á n e k , v. r.

předseda senátu