20 Cdo 2253/2007
Datum rozhodnutí: 30.06.2009
Dotčené předpisy:




20 Cdo 2253/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné E. P., s. r. o., zastoupené advokátem, proti povinnému M. V., pro 3 000 000,- Kč s příslušenstvím, o zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. Nc 5401/2003, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2007, č. j. 20 Co 479/2006-179, ve znění opravných usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2007, č. j. 20 Co 479/2006-185, a ze dne 28. 2. 2007, č. j. 20 Co 479/2006-189, takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2007, č. j. 20 Co 479/2006-179, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2007, č. j. 20 Co 479/2006-185, a opravného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2007, č. j. 20 Co 479/2006-189, se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 14. 4. 2006, č. j. Nc 5401/2003-134, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce nařízené usnesením ze dne 4. 7. 2003, č. j. Nc 5401/2003-28, podle vykonatelného platebního rozkazu téhož soudu ze dne 3. 2. 1993, sp. zn. 8 C 361/93, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Krajský soud shora označeným rozhodnutím k odvolání povinného změnil usnesení okresního soudu tak, že nařízenou exekuci (výrokem I.) podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), zcela zastavil a oprávněnou (výrokem II. IV.) zavázal k úhradě nákladů řízení, vzniklých povinnému před soudy obou stupňů, i nákladů exekuce soudního exekutora. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že exekuce byla navržena podle platebního rozkazu Okresního soudu v Kladně ze dne 3. 2. 1993, sp. zn. 8 C 361/93, z něhož oprávněným byla V. l. P., s. p. v likvidaci (vymazaná ke dni 26. 3. 1993 z obchodního rejstříku). Tento státní podnik však ještě před vydáním platebního rozkazu postoupil předmětnou pohledávku smlouvou ze dne 14. 7. 1992 podniku P. S. k. s. p. (přičemž již podle dohody o nástupnictví, sjednané mezi V. l. P., s. p. v likvidaci a P. S. k. s. p., přešly veškeré pohledávky ke dni 30. 6. 1992 na P. S. k. s. p.). Předmětná pohledávka byla poté postoupena smlouvou o převodu práva hospodaření ze dne 26. 6. 2000 P. P. s. p. v likvidaci a následně P. s. p. v likvidaci. Dražbou (dne 26. 2. 2003) pohledávek P. s. p. v likvidaci přešla tato pohledávka na A. s. r. o., jež dne 23. 4. 2003 podala návrh na nařízení exekuce shora označeného platebního rozkazu.

Odvolací soud uzavřel, že k přechodu povinnosti nebo práva lze ve smyslu § 256 odst. 1 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, jestliže k němu došlo až poté, co bylo vykonávané rozhodnutí vydáno (nabytí právní moci či vykonatelnosti je přitom nerozhodné); stalo-li se tak předtím, aniž byla tato skutečnost v nalézacím řízení zohledněna, jde o procesní vadu nalézacího řízení, kterou v exekučním řízení není možné napravit, a to ani pomocí § 256 o. s. ř. Právo z platebního rozkazu postoupením pohledávky smlouvou uzavřenou před vydáním tohoto platebního rozkazu na postupníka nepřešlo, proto nemohlo ani přejít na jeho právní nástupce, tedy ani na současnou oprávněnou. Procesní pochybení žalobce (V. l. P. s. p. v likvidaci) v nalézacím řízení, spočívající v tom, že po postoupení pohledávky nenavrhl vstup podniku P. S. k. s. p. do řízení namísto sebe, nelze napravit v exekučním řízení. Nařízená exekuce je tak vedena ve prospěch někoho, kdo není podle exekučního titulu oprávněným, a je tedy nepřípustná.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 238a odst. 1 ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Prostřednictvím důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci) odmítá závěr, že v dané věci není dána aktivní věcná legitimace a nelze aplikovat § 256 odst. 1 o. s. ř. Namítá, že povinný již dříve navrhl zastavení exekuce, všechny jeho námitky již byly přezkoumány soudy všech instancí, jež mu nevyhověly, proto se podle dovolatelky jedná o res judicata. Současně poukazuje na ochranu vlastnictví nabytého v dobré víře. Je přesvědčena, že aktivní legitimaci soud po právní moci nařízení exekuce již nemůže zkoumat. Uvádí, že uhradila-li cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě, nabyla vlastnictví předmětu dražby udělením příklepu dle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, tedy na základě jiné skutečnosti stanovené zákonem ve smyslu § 132 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž jde o původní nabytí, kde není možné ani nutné přezkoumávat předcházející převody práva; v projednávaném případě navíc tyto převody byly řádně prokázány listinami ověřenými dle § 256 o. s. ř. respektive § 36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen zákon č. 120/2001 Sb.). Uvádí, že pohledávku lze převést jak před výrokem soudu, tak i po něm , a nelze vyloučit, že se předchůdci dohodli na tzv. tichém postoupení , kdy původní věřitel vymáhá pohledávku kvůli větší rychlosti sám. Je přesvědčena, že aktivní legitimaci nelze po právní moci usnesení o nařízení exekuce (v daném případě až v řízení o zastavení) zkoumat. Vytýká, že odvolací soud nesplnil svou poučovací povinnost (§ 254 odst. 3 o. s. ř.), nevyzval ji k doložení přechodu práva způsobem uvedeným § 256 o. s. ř. a rovnou rozhodl o zastavení exekuce. Závěrem poukázala (v kontextu na odůvodnění napadeného rozsudku) na nesprávnost a zmatečnost výroků II. a III. o náhradě nákladů řízení a navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání proti výroku I. napadeného usnesení o zastavení exekuce přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a), § 238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. a § 130 zákona č. 120/2001 Sb. - je důvodné.

Jelikož jiné vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž je dovolací soud je-li dovolání přípustné povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní názor odvolacího soudu, že nepřešlo-li právo z exekučního titulu postoupením pohledávky smlouvou uzavřenou před jeho vydáním na postupníka (neboť postupitel v nalézacím řízení nenavrhl vstup postupníka do řízení namísto sebe), pak nemohlo právo z exekučního titulu následně přejít ani na právního nástupce tohoto postupníka, a to i v případě, nabyl-li pohledávku v dražbě.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy dovodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Odvolací soud vyšel z následujícího skutkového stavu. Exekuce byla navržena k vymožení povinnosti z platebního rozkazu Okresního soudu v Kladně ze dne 3. 2. 1993, sp. zn. 8 C 361/93, vydaného ve prospěch V. l. P., s. p. v likvidaci. Předmětná pohledávka byla ještě před vydáním exekučního titulu převedena na P. S. k. s. p. (smlouvou ze dne 14. 7. 1992, event. dohodou o nástupnictví ze dne 29. 6. 1992), aniž by v probíhajícím nalézacím řízení tento právní nástupce vstoupil na místo původní oprávněné. Po pravomocném skončení nalézacího řízení byla pohledávka dále postoupena smlouvou o převodu práva hospodaření ze dne 26. 6. 2000 P. P. s. p. v likvidaci a následně smlouvou o změně příslušnosti k hospodaření a nakládání s majetkem státu ze dne 15. 11. 2001 P. s. p. v likvidaci. Veřejnou dobrovolnou dražbou pohledávek P. s. p. v likvidaci, konanou dne 26. 2. 2003 podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 26/2000 Sb. ), nabyla pohledávku společnost A. s. r. o., jež také posléze navrhla nařízení exekuce.

Vlastnictví nabyté dražbou se nabývá originárně, tj. bez ohledu na případné vlastnické právo předchůdce. Tak tomu je i v projednávané věci, kde oprávněná nabyla v dražbě pohledávku vůči povinnému M. V. (specifikovanou v seznamu pohledávek, jenž je přílohou potvrzení o nabytí vlastnictví k předmětu dražby ze dne 26. 2. 2003). Jedná se přitom o pohledávku, o níž již bylo před konáním dražby rozhodnuto soudem v nalézacím řízení, jež skončilo vydáním pravomocného a vykonatelného platebního rozkazu. V takovém případě je oprávněná povinna prokázat přechod práv a povinností z exekučního titulu ve smyslu § 36 odst. 3 a 4 zákona č. 120/2001 Sb. listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu, přičemž otázku potvrzení o nabytí vlastnictví vydražením a jeho náležitosti upravuje zákon č. 26/2000 Sb. v § 31.

Dovolací soud dodává, že námitce oprávněné, že soud po právní moci nařízení exekuce aktivní věcnou legitimaci přezkoumávat nemůže, nelze přisvědčit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2246/2002 ze dne 29. ledna 2004, publikované v časopise Soudní judikatura č. 3/2004, pod č. 57, usnesení sp. zn. 20 Cdo 1151/2004 ze dne 28. července 2004, usnesení sp. zn. 20 Cdo 149/2006 ze dne 28. 3. 2006). Rovněž námitka věci rozsouzené není opodstatněná, neboť důvod, jež nyní vedl odvolací soud k zastavení exekuce (nepřípustnost pro nedostatek aktivní věcné legitimace), nemohl a nebyl dosud soudem prvního ani druhého stupně posuzován, protože povinný tento důvod uplatnil až v odvolání proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 29 Co 18/2004-77 (srov. usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 756/2005-126 ze dne 30. 11. 2005, z něhož vyplývá, že dovolací soud se touto námitkou nemohl zabývat, neboť šlo o tzv. nepřípustné novum ve smyslu § 241a odst. 4 o. s. ř.).

Protože se odvolací soud při zkoumání aktivní věcné legitimace otázkou důsledků nabytí judikátní pohledávky v dražbě nezabýval, jeho rozhodnutí je neúplné a tedy nesprávné.

Nejvyšší soud proto aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.) napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první, o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací závazný (§ 243d odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O případných nákladech dovolacího řízení rozhodne soudní exekutor (§ 88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. června 2009



JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, v. r.

předsedkyně senátu