20 Cdo 2240/2002
Datum rozhodnutí: 18.12.2003
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY



20 Cdo 2240/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Bytového družstva B., zastoupeného advokátem, proti povinné M. R., zastoupené advokátkou, vyklizením bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 E 3680/99, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21.5.2002, č.j. 21 Co 190/2002-52, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí vyklizením bytu povinnou.

Povinná (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání, jež pokládá za přípustné dle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., namítla, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatelka uvedla, že jí nikdy nebyla doručena výpověď z nájmu vyklizovaného bytu, ani předvolání k jednání ve věci přivolení k ní, a konečně ani rozsudek v této věci; proto nemohlo být přivoleno k něčemu, co neexistuje , a vykonávaný rozsudek je nevykonatelný. Odvolacímu soudu též vytkla, že pochybil, nevzal-li v úvahu, že důvodem výpovědi z nájmu (neplacení nájemného) byla její tíživá sociální situace, do níž se dostala v důsledku společenských změn .

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.

Dovolatelka přehlédla, že z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením není přípustné vždy, nýbrž jen za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1 pod písm. a/ až c/ o.s.ř.

Jelikož napadené usnesení není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by však dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

V důsledku nesprávného výkladu ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolatelka pominula nabídnout argumenty ve prospěch názoru, že tyto podmínky jsou v daném případě splněny; samotným hodnocením námitek, jež v dovolání vznesla, k pozitivnímu závěru dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž zjevně nejde.

Námitky, že odvolací soud pochybil, nevzal-li v úvahu, že neplacení nájemného bylo důsledkem tíživé sociální situace, že jí nebyla výpověď z nájmu bytu doručena apod., jsou v řízení o výkon rozhodnutí nadto nepřípadné, neboť směřují proti správnosti podkladového rozhodnutí (titulu), což je v řízení o výkon rozhodnutí zásadně vyloučeno.

Dovolatelka nevede s odvolacím soudem ani polemiku o to, jaké jsou (právní) podmínky nařízení výkonu rozhodnutí; tvrdí-li nyní (a to nově), že jí vykonávané rozhodnutí nebylo doručeno, uplatňuje námitku nikoli právní, nýbrž skutkovou, jež přípustné hledisko (dovolací důvod) pro hodnocení, zda je rozhodnutí zásadního právního významu, a potažmo, zda dovolání je přípustné, samozřejmě nezakládá.

O rozpor s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) jít nemůže proto, že napadené rozhodnutí vychází z práva procesního.

Není-li dostupný závěr, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.

Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinné podle § 243b odst. 5, věty první, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.; oprávněnému, jenž by měl na jejich náhradu právo, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. prosince 2003

JUDr. Vladimír K u r k a , v.r.

předseda senátu