20 Cdo 2227/2000
Datum rozhodnutí: 21.01.2003
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 4 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 2227/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. P. proti žalovaným 1) P. P. s. r. o., a 2) S. G. P. a. s., o zaplacení částky 268.275,-Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 114/98, o dovolání první žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 1999, č. j. 12 Co 405/99-37, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 26. listopadu 1998, č. j. 13 C 114/98-21, zavázal žalované zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 268.275,-Kč (bod I. výroku), dále první žalovanou zavázal uhradit žalobci sedmnáctiprocentní úrok z prodlení z částky 268.275,-Kč, za dobu od 5. září 1997 do zaplacení (bod II. výroku) a druhé žalované uložil zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky 268.275,-Kč, ve výši půl procenta denně za dobu od 3. února 1998 do zaplacení (bod III. výroku). Ohledně zbytku příslušenství žalobu zamítl (bod IV. výroku) a rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 37.769,50 Kč (bod V. výroku).

K odvoláním žalovaných, směřujícím toliko proti vyhovujícím výrokům o úrocích z prodlení a u první žalované též proti výroku o nákladech řízení, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. září 1999, č. j. 12 Co 405/99-37, zastavil řízení o odvolání druhé žalované a rozhodl, že žalobce a druhá žalovaná nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (první výrok). Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti první žalované zaplatit žalobci úrok z prodlení tak, že žalobu o zaplacení tohoto úroku za dobu od 5. září 1997 do 1. března 1998 zamítl; jinak rozsudek v tomto výroku potvrdil. Výrok o nákladech řízení mezi žalobcem a první žalovanou současně změnil tak, že první žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 31.769,50 Kč, a to společně a nerozdílně s druhou žalovanou, deklaroval, že v ostatních výrocích zůstal rozsudek nedotčen a rozhodl, že žalobce a první žalovaná nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Řízení o odvolání druhé žalované odvolací soud zastavil proto, že je ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2, § 205 a § 211 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) neměl za projednatelné. Odvolání první žalované pak odvolací soud projednal - v intencích § 214 odst. 2 písm. f/ o. s. ř. - bez jednání, přičemž je shledal zčásti důvodným. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zprostředkovatelská smlouva uzavřená mezi účastníky řízení dle § 642 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ) zanikla (dle § 650 obch. zák.) proto, že ve sjednané době (nejpozději k 15. květnu 1997) nedošlo k uzavření nájemní smlouvy jakožto předmětu zprostředkování. V řízení uplatňované právo na vrácení zálohy na provizi je závazkem z bezdůvodného obohacení, s tím, že na straně první žalované jde o plnění, jehož právní důvod odpadl. Jelikož u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena doba plnění, je podle soudu zapotřebí vycházet z toho, že první žalovaná byla povinna plnit dnem následujícím po té, kdy byla žalobcem o splnění požádána (§ 563 občanského zákoníku - dále též jen obč. zák. ). Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud nepokládal za výzvu ke splnění dluhu první žalovanou výzvu adresovanou druhé žalované. U solidárního závazku více dlužníků může sice věřitel požádat o splnění kteréhokoli z nich (§ 511 odst. 1 obč. zák.), protože však nejde o nerozlučné společenství, posuzuje se prodlení u každého z dlužníků samostatně. Žalobce vyzval první žalovanou - jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně - k zaplacení žalované částky dopisem ze dne 27. února 1998; za předpokladu, že výzva byla doručena následujícího dne, vznikla první žalované povinnost plnit dne 1. března 1998 a následujícího dne se dostala do prodlení. Výši úroků z prodlení pak odvolací soud určil podle § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. s tím, že právní vztah z bezdůvodného obohacení se posuzuje podle občanského zákoníku. Jelikož diskontní sazba České národní banky činila k 2. březnu 1998 třináct procent, mohl žalobce požadovat dvacetišestiprocentní úrok z prodlení. Proto mu soud přiznal požadovaný sedmnáctiprocentní úrok z prodlení s tou změnou, že pro dobu před 2. březnem 1998 žalobu ohledně úroků zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala první žalovaná včas dovolání, namítajíc, že řízení je postiženo hrubými procesními nedostatky, které činí celé řízení zmatečným. Konkrétně poukazuje dovolatelka na to, že ačkoliv u ní došlo ke změně obchodního jména (ze S. P. s. r. o. na P. P. s. r. o.), soud tuto změnu nezaregistroval a po celou dobu řízení nejen obesílal, ale také jednal se společností S. P. s. r. o. Ke změně obchodního jména přitom došlo k 20. říjnu 1998, tedy ještě před vynesením rozsudku (soudu prvního stupně). Odtud dovolatelka usuzuje, že rozsudky soudů obou stupňů nejsou řádně doručeny a požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde se zřetelem k datu vydání napadeného rozhodnutí i v této věci.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, v jakém rozsahu dovolatelka rozsudek odvolacího soudu napadá. Ačkoliv z dovolání se odpověd' výslovně nepodává, se zřetelem k tam uplatněné argumentaci je zjevné, že dovolání směřuje proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti první žalované zaplatit žalobci sedmnáctiprocentní úrok z prodlení z částky 268.275,-Kč za dobu od 2. března 1998 do zaplacení. Ve vztahu k ostatním výrokům rozsudku (o zastavení odvolacího řízení vůči druhé žalované a o zamítnutí žaloby proti první žalované co do sedmnáctiprocentního úroku z prodlení z částky 268.275,-Kč za dobu od 5. zář 1997 do 1. března 1998) by dovolání první žalované bylo ostatně subjektivně nepřípustné (§ 201, § 218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.); první z označených výroků se jí netýká a v rozsahu daném druhým výrokem byla ve sporu procesně úspěšná.

Dovolání v dané věci není - objektivně - přípustné.

Dle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení § 237, § 238 a § 239 o. s. ř.

Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že jím napadený výrok je výrokem potvrzujícím a nikoli měnícím. Dovolání nemůže být přípustné ani dle § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., jelikož rozsudek ze dne 26. listopadu 1998 byl prvním rozsudkem obvodního soudu ve věci. Přípustnost dovolání neplyne ani z ustanovení § 239 o. s. ř., neboť' odvolací soud ji výrokem svého rozsudku nevyslovil (odstavec 1) a první žalovaná návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nevznesla (odstavec 2).

Zbývá zhodnotit přípustnost dovolání podle 237 odst. 1 o. s. ř. Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.

Ze spisu se existence zmatečnostních vad nepodává; pro závěr o přípustnosti (a současné důvodnosti) dovolání je proto určující, zda některé z vad řízení vypočtených v § 237 odst. 1 o. s. ř. lze podřadit dovolací námitky. Přitom je zjevné, že dovolací argumenty nevystihují žádnou z vad označených v uvedeném ustanovení pod písmeny a/, d/, e/ a g/.

Konečné posouzení přípustnosti dovolání je tudíž závislé na tom, zda dovolací argumenty vedou k závěru o existenci některé z vad uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř. pod písmeny b/, c/ a f/. Podle těchto ustanovení je řízení zmatečné i tehdy, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost jím být (písmeno b/), jestliže účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen (písmeno c/), nebo jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (písmeno f/).

Jak se podává z obsahu spisu (srov. úplný výpis z obchodního rejstříku na č.l. 42-43), dovolatelka vskutku po zahájení řízení změnila obchodní jméno způsobem popsaným v dovolání, a to k 20. říjnu 1998, přičemž k jednání konanému 26. listopadu 1998 ji soud v listopadu 1998 obeslal ještě pod jejím starým obchodním jménem. Pod starým obchodním jménem je pak dovolatelka označena nejen v záhlaví rozsudků soudů obou stupňů, nýbrž i v odvolání ze dne 11. ledna 1999. Rozsudek odvolacího soudu jí přitom byl doručen již na nové obchodní jméno (srov. doručenku u č.l. 46 p. v.).

Skutečnost, že účastník řízení změnil v průběhu řízení své obchodní jméno (jméno nebo název), nemá za následek (bez zřetele k tomu, že soud k této změně nepřihlédl /např. proto, že se o ní nedozvěděl/ a jednal s účastníkem nadále pod jeho původním obchodním jménem) ani ztrátu jeho způsobilosti být účastníkem řízení, ani ztrátu nebo omezení jeho procesní způsobilosti; tím je vyloučena existence vad uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř. pod písmeny b/ a c/. Jestliže soudní a jiné písemnosti byly vskutku doručeny tomuto účastníku, byt' pod jeho starým obchodním jménem (jménem nebo názvem), pak nelze mít ani za to, že mu soud v průběhu řízení tímto postupem odňal možnost jednat před soudem (a že je dána zmatečnostní vada dle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.). Ze spisu se naopak podává, že dovolatelka v důsledku tohoto postupu soudu žádnou procesní újmu neutrpěla a to ani v důsledku toho, že odvolání sama (!) podala pod starým obchodním jménem. Lze tedy uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

Vada v označení účastníka řízení (spočívající v tom, že je v soudních písemnostech nadále označován starým obchodním jménem) může za určitých okolností (ne však vždy) způsobit jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí soudu ve věci; k takové vadě však Nejvyšší soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dovolání usnesením odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), když dovolatelce, která z procesního hlediska zavinila odmítnutí dovolání, právo na jejich náhradu nevzniklo a u žalobce v souvislosti s dovolacím řízením žádné náklady nebyly zjištěny.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. ledna 2003

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu