20 Cdo 2215/2011
Datum rozhodnutí: 23.08.2011
Dotčené předpisy: § 15 odst. 2 předpisu č. 216/1994Sb., § 31 předpisu č. 216/1994Sb., § 35 předpisu č. 216/1994Sb., § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.




20 Cdo 2215/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné Credit Union s. r. o ., v likvidaci, se sídlem v Praze 3, Vinohrady, Písecká 2342, identifikační číslo osoby 274 27 617, zastoupené JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 24, proti povinnému M. K. , pro 1.012,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň město pod sp. zn. 73 Nc 7238/2008, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 2. 2011, č. j. 13 Co 79/2011-26, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 30. 11. 2010, č. j. 73 Nc 7238/2008-8, kterým okresní soud zastavil exekuci nařízenou usnesením ze dne 17. 7. 2008, č. j. 73 Nc 7238/2008-6, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů exekučního řízení a oprávněné uložil zaplatit náklady exekuce 7 800,- Kč soudnímu exekutorovi Mgr. Luďku Němcovi, a dále odvolací soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uzavřel, že v důsledku neexistence rozhodčí smlouvy nebyla dána pravomoc rozhodce Dr. et Bc. Josefa Kožíška ve věci rozhodnout a na vydaný rozhodčí nález je třeba nahlížet jako na právní paakt (nicotné, neexistující rozhodnutí). Nařízená exekuce proto musí být jako nepřípustná zastavena (§ 268 odst. 1 písm. a/ , popř. písm. h/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, dále též jen o. s. ř. ), o čemž soud může rozhodnout i z moci úřední (§ 269 odst. 1 o. s. ř. a § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.). S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, č. j. 20 Cdo 2857/2006, uvedl, že pravomoc rozhodce v projednávané věci nemůže být založena ani podle § 15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále též jen zákon č. 216/1994 Sb. ) - nenamítnutím nedostatku pravomoci rozhodce žalovaným při prvním úkonu v řízení a podle názoru soudu nelze za souhlas žalovaného (tj. povinného) s pravomocí rozhodce považovat ani stanovisko jeho opatrovníka ustanoveného v rozhodčím řízení.

Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Nesouhlasí se závěrem o splnění podmínek pro zastavení exekuce, resp. popírá, že nastaly nové skutečnosti nebo takové skutečnosti vyšly nově najevo. V zastavení exekuce po jejím pravomocném nařízení, aniž by došlo k jakýmkoliv změnám, vidí rozpor s principem věci rozsouzené i s principem právní jistoty a práva na spravedlivý proces. Mělo dojít i k porušení rovnosti stran. Podle dovolatelky se exekuční soud nesmí vyjadřovat k platnosti rozhodčí doložky ani k případné nicotnosti rozhodčího nálezu, navíc rozhodčí nález je aktem aplikace práva a nemůže být nicotný . Připomíná, že exekuční soud již není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodčího nálezu, a tvrdí, že po pravomocném nařízení exekuce nelze aplikovat všechny zrušovací důvody podle § 31 zákona č. 216/1994 Sb., neboť existuje speciální ust. § 35 téhož zákona. I když lze exekuci zastavit i z důvodů uvedených v § 268 o. s. ř., nesmí toto ustanovení sloužit k zastavení exekuce z důvodů porušení některých zásad uvedených v § 31 zákona č. 216/1994 Sb. Odkazuje též na § 1 odst. 4 Řádu pro vnitrostátní spory Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR, podle něhož nedostatek pravomoci (příslušnosti) Rozhodčího soudu nemůže vytýkat strana, která se pustila do projednávání sporu ve věci samé, aniž nedostatek pravomoci (příslušnosti) namítla (§ 15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.)... . Dále odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006, a dovozuje, že pravomoc rozhodce lze sjednat i jinak, než na základě rozhodčí doložky, a to právě i způsobem uvedeným v § 15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. (nenamítne-li žalovaný nedostatek pravomoci při prvním úkonu v řízení). V důsledku toho pak již nedostatek pravomoci nemůže namítat. Navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (na níž není důvod cokoli měnit) a nemá tedy po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud předně odkazuje na svá rozhodnutí řešící obdobnou problematiku, vznesenou stejnou oprávněnou (viz usnesení ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1828/2011, případně usnesení z téhož dne sp. zn. 20 Cdo 1923/2011), v nichž odůvodnil závěr, jenž zastává i odborná literatura (srov. JUDr. Vladimír Kurka, JUDr. Ljubomír Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha a.s., Praha Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, Praha 2004, str. 350, 351), že nařízený výkon rozhodnutí (exekuci) zastaví soud i bez návrhu (§ 269 odst. 1 o. s. ř.) vždy, existuje-li taková relevantní okolnost, pro niž je provedení výkonu nepřípustné. Ani případná právní moc usnesení o nařízení výkonu nezhojí vady, bránící provedení výkonu rozhodnutí a existující již v době jeho vydání. Nařízenou exekuci tedy lze také zastavit, zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal (nebyla-li uzavřena rozhodčí smlouva). Nejvyšší soud již také přijal závěr, že je-li exekučním titulem rozhodčí nález, lze vedle zvláštních důvodů zastavení exekuce (§ 35 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb.) zastavit exekuci i z důvodů uvedených v § 268 o. s. ř. Rovněž již také konstatoval, že není-li uzavřena rozhodčí smlouva, není vydaný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítl. Přitom též uzavřel, že aplikace § 15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. v řízení o zastavení již nařízené exekuce není na místě (srov. usnesení ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněné pod číslem 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006 a ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 168/2005).

Nejvyšší soud proto dovolání oprávněné podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Povinnému podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Tomu odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. srpna 2011

JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu