20 Cdo 2211/2006
Datum rozhodnutí: 16.08.2007
Dotčené předpisy:





20 Cdo 2211/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného M. ž., a. s., proti povinné Č. r. M. f., pro 435,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 5 Nc 1178/2004, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2006, č. j. 39 Co 2/2006-39, takto:


Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2006, č. j. 39 Co 2/2006-39, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 7. 2004, č. j. 5 Nc 1178/2004-8, se ruší a věc se soudu prvního stupně vrací k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne 26. 7. 2004, č. j. 5 Nc 1178/2004-8, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 nařídil podle platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 16. 10. 1995, sp. zn. 4 Ro 1683/93, k uspokojení pohledávky 435,- Kč, nákladů předcházejícího řízení a exekučních nákladů na majetek právního předchůdce povinné (Fondu národního majetku České republiky) exekuci, jejímž provedením pověřil JUDr. A. Ch., soudního exekutora (§ 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon č. 120/2001 Sb. ). Předpoklady pro nařízení exekuce měl odvolací soud za splněny, zejména uzavřel, že právní předchůdce povinné byl pasivně věcně legitimován. Strojní a traktorová stanice O., státní podnik, jemuž bylo exekučním titulem uloženo plnit, byl rozhodnutím ministra zemědělství ČR ze dne 16. 10. 1997, č. 5090/1997, bez likvidace zrušen (ke dni 31. 10. 1997) s tím, že veškerý majetek byl převeden na Fond národního majetku ČR; z obchodního rejstříku byl státní podnik vymazán 5. 11. 1997. K prokázání tvrzení, že nabyvatelem majetku se realizací privatizačních projektů staly další (jiné) subjekty, povinná důkazy odvolacímu soudu nenabídla.


Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jímž podle obsahu namítla, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen o.s.ř. ), konkrétně její věcné legitimace v exekučním řízení. Majetek Strojní a traktorové stanice O., státního podniku, sice byl v rámci privatizace převeden na Fond národního majetku České republiky, následně však Pozemkový fond České republiky uskutečnil privatizační projekty, takže veškerý majetek přešel na nabyvatele a spolu s ním i předmětná pohledávka, pokud byla jeho součástí. V době, kdy byl na základě rozhodnutí ministra zemědělství ČR státní podnik zrušen bez likvidace, byl již veškerý majetek převeden na nové vlastníky (nabyvatele) a nezůstal žádný , který by mohl být po zrušení státního podniku převeden na Fond národního majetku ČR. Podle dovolatelky je na oprávněném, aby doložil, který subjekt se stal vlastníkem privatizovaného majetku, s nímž vymáhaný závazek souvisí. Navrhla proto, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Usnesením ze dne 20. 2. 2006, č.j. 39 Co 2/2006-36, Městský soud v Praze rozhodl ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 a 3 o.s.ř., že namísto Fondu národního majetku České republiky (zrušeného k 1. 1. 2006 zákonem č. 178/2005 Sb.) bude v řízení na straně povinné pokračovat s Českou republikou - Ministerstvem financí, se sídlem v P., Letenská 12.


Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).


Dovolání je ve smyslu § 236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3, § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř., § 130 zákona č. 120/2001 Sb.). Ten je dán tím, že (právní) otázku věcné (pasivní) legitimace povinné vyřešil v rozporu s ustálenou soudní praxí.


Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen hmotného práva, ale a o takový případ jde v souzené věci i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Při věcném posuzování návrhu na nařízení exekuce zkoumá soud, zda exekuční titul vydal orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navržena v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného a zda právo není prekludováno.


Vymezení účastníků exekučního řízení ustanovením § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. je založeno na procesní bázi (oprávněným je ten, kdo podal návrh na nařízení exekuce, resp. kdo se v něm jako takový označil, povinným je ten, proti komu oprávněný návrh na nařízení exekuce směřuje, tj. koho uvedl jako osobu, v jejíž poměrech má být exekučním titulem uložená povinnost vymožena). Od takto pojaté procesní legitimace je nutno odlišovat věcnou (materiální) aktivní legitimaci oprávněného a věcnou (materiální) pasivní legitimaci povinného. Aktivně legitimován je ten (procesně) oprávněný, jemuž svědčí právo z rozhodnutí nebo jiného titulu, a pasivně legitimován ten (procesně) povinný, kterému je tímto titulem uložena povinnost. Nesvědčí-li právo z rozhodnutí nebo jiného titulu oprávněnému, stejně jako nebyla-li podle rozhodnutí nebo jiného titulu povinnost uložena povinnému, nejsou v exekučním řízení věcně legitimováni; v obou případech soud návrh na nařízení exekuce zamítne.


Zdrojem (pramenem) věcné legitimace účastníků exekučního řízení je v první řadě samotné rozhodnutí nebo jiný titul, jehož výkon se navrhuje. Jsou-li osoba, jíž bylo exekučním titulem přiznáno právo, a osoba titulem zavázaná, identické s účastníky exekučního řízení, nevznikají při posouzení jejich věcné legitimace pochybnosti; ta totiž vyplývá bezprostředně z exekučního titulu.


Důsledky hmotněprávní (univerzální či singulární) sukcese, jež nastala v době od vydání podkladového rozhodnutí do zahájení exekučního řízení, se v rovině procesní projevují tím, že subjekt, který návrh podává, je odlišný od toho, komu rozhodnutí nebo jiný titul přiznává právo, případně že návrh směřuje proti jinému, než kdo je titulem zavázán k plnění povinnosti. Na tyto případy pamatuje ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., podle něhož proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze provést exekuci, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo přešlo či bylo převedeno právo z exekučního titulu; procesní povinnosti tvrdit a doložit přechod (převod) práva nebo povinnosti způsobem předepsaným v § 36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb. zatěžují (procesně) oprávněného. Zásadě formalizace předpokladů nařízení exekuce odpovídá, že dokazování za účelem zjištění, zda právo či povinnost přešly (byly převedeny) na jiného, se před nařízením exekuce zpravidla neprovádí (srov. § 253 odst. 1, 2 o. s. ř.).


V souzené věci je exekučním titulem platební rozkaz ze dne 16. 10. 1995, sp. zn. 4 Ro 1683/93, jímž Krajský obchodní soud v Ostravě uložil povinnost zaplatit 435,- Kč s příslušenstvím Strojní a traktorové stanici O., státnímu podniku se sídlem v O. Přechod povinnosti z takto označeného subjektu na právního předchůdce povinné prokazuje oprávněný toliko rozhodnutím příslušného ministra o zrušení státního podniku bez likvidace a o přechodu jeho majetku za účelem privatizace na Fond národního majetku České republiky (z obchodního rejstříku byl státní podnik vymazán 5. 11. 1997).


Zakladatel (ministr zemědělství ČR) zrušil Strojní a traktorovou stanici O., státní podnik, bez likvidace v souladu s rozhodnutím o privatizaci (srov. § 11 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 3. 2000, dále jen zákon č. 92/1991 Sb. ). Dnem zrušení podniku, tj. 31. 10. 1997, přešel privatizovaný majetek na Fond národního majetku České republiky (§ 11 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb.); ten však v intencích ustanovení § 12 cit. zákona, které přísně účelové užití takového majetku zakotvuje s ním naložil některým ze způsobů vymezených v ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. Jinak řečeno, do dispozice Fondu národního majetku České republiky zákon svěřil majetek státního podniku proto, aby bylo naplněno rozhodnutí příslušného orgánu o jeho privatizaci, tedy aby majetek prodal (přímo nebo ve veřejné dražbě).


Není pochyb o tom, že přechod práv a závazků na nabyvatele vlastnického práva k privatizovanému majetku podle § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. vyplývá přímo z právního předpisu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1996, sp. zn. 2 Cdon 30/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 2/1997 pod č. 14, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 227/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 20 Cdo 983/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2629/2003). Současně platí, že Fond národního majetku České republiky (dočasně) disponoval těmi závazky, které na něj přešly rozhodnutím zakladatele o zrušení podniku, a jen tyto závazky přecházely na nabyvatele, pokud souvisely s privatizovaným majetkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 420/2002). Jestliže se tedy prodej uskutečnil některým ze způsobů uvedených v § 14 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., stal se bez dalšího nabyvatel majetku ve vztahu k právům a závazkům s ním souvisejícím věřitelem či dlužníkem. Doloží-li oprávněný v návrhu na nařízení exekuce, že smlouva o prodeji privatizovaného majetku byla s konkrétním nabyvatelem uzavřena nebo že se jako vydražitel stal konkrétní nabyvatel vlastníkem privatizovaného majetku (viz § 12 odst. 3 zákona č. 427/1990 Sb.) a že vymáhané plnění (pohledávka) souvisí s privatizovaným majetkem, platí, že přechod povinnosti z toho, kdo je v exekučním titulu označen jako povinný, na jiného vyplývá z právního předpisu; listiny, jimiž právní skutečnosti oprávněný prokazuje (smlouva, potvrzení o nabytí vlastnictví v dražbě), nemusí být vydány ani ověřeny státním orgánem nebo notářem.


Průkaz přechodu (převodu) vymáhané pohledávky v souvislosti s privatizací majetku státního podniku na nabyvatele zatěžuje jak bylo vysvětleno shora oprávněného. I když povinná v řízení namítala, že majetek Strojní a traktorové stanice O., státního podniku, přešel privatizací (realizovanou Pozemkovým fondem České republiky, viz § 10a odst. 1 písm. f/ zákona č. 92/1991 Sb.) na jiné subjekty, povinnost přechod (převod) pohledávky doložit nemá. Označil-li oprávněný v návrhu na nařízení exekuce jako osobu povinnou jiného než žalovaného z exekučního titulu, je jeho procesní povinností tvrdit a prokázat skutečnosti, které jsou pro posouzení věcné legitimace povinné rozhodné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1073/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 2/1997 pod č. 13, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2379/98).


Lze uzavřít, že právní závěr odvolacího soudu neobstojí (při posuzování věcné legitimace Fondu národního majetku České republiky uplatnil názory nekorespondující tomu, co je uvedeno shora) a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. uplatnila dovolatelka právem; Nejvyšší soud proto aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) napadené usnesení zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).


Soudy obou stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).


V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.), případně se o náhradě nákladů rozhodne ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.





V Brně dne 16. srpna 2007


JUDr. Pavel K r b e k , v. r.


předseda senátu